Zuzana si vybavuje dětskou vzpomínku, jak si odjeli odpočinout na pár dní na hory, ale maminka denně chodila do telefonní ústředny a zkoušela se dovolat svému muži. Marně. Měla tušení, které se potvrdilo. Jejího manžela zatkla Státní bezpečnost, obvinili ho z údajného špionství pro Švédsko a rozkrádání socialistického majetku. Zatýkání mnoha židovských občanů přišlo krátce po procesech s Rudolfem Slánským. Zuzaně tatínek na dlouhá léta zmizel ze života.

Z raného dětství vybavuje domovní prohlídky „Všechny hračky mi ze skříňky vyházeli. Měli dlouhé bodce a jimi propichovali všechny ty plyšáky, jestli v nich není náhodou něco ukrytého. Pro mne to bylo velké trauma, plakala jsem, že to ty plyšáky musí velmi bole.,“ S obdivem vzpomíná na maminku věrně stojící na straně svého manžela. Statečně čelila výslechům Státní bezpečnosti: „Mamince pohrozili, že pokud jim nedá další informace, umístí mě do dětského domova a ji zavřou do vězení. Navrhovali jí, aby se s tatínkem rozvedla, že tím zachrání svůj i můj život.“

„Změnit téma!,“ řval dozorce

Otcova vyšetřovací vazba trvala devatenáct měsíců a strávil ji v samovazbě. Během výslechů mu estébáci vyrazili přední zuby. Jednou za půl roku ho mohly dcera Zuzana s maminkou ve vězení navštívit. Popisuje tyto chvíle jako děsivé, kdy na sebe milující lidé museli pokřikovat banální otázky a odpovědi. V místnosti pro návštěvy se nacházelo vícero návštěv a lidé se překřikovali. Do rozhovoru přísně vstupoval bachař: „Změnit téma!“ „Není povoleno!“ Zuzana si vzpomíná na otcovy zdánlivě banální otázky: „Jak se máš, co škola?“ a podobně.

V šedesátých letech propustili otce Miloslav Schneidera na amnestii. Zazvonil zvonek u dveří, asi desetiletá Zuzanka utíkala ke dveřím, kde stál cizí šedivý stařec. Kriminál ho změnil. Zmizel veselý všechno zlehčující člověk milující smích a humor. Vrátil se nemocný člověk, který trpěl samomluvou. Prý celé hodiny chodil po pokoji od okna ke dveřím, od dveří k oknu a dohadoval se s imaginárními vyšetřovateli. Vykřikoval různé věty a slova, jako kdyby měl proti sobě vyšetřovatele, který ho ohrožuje, a on mu chce vysvětlit, že je nevinný, popisuje Zuzana, která takto tatínka se slzami v očích pozorovala. Prý se až do smrti obával, že někdo zazvoní a opět ho zavřou do vězení.

Babička neuměla dobře česky, proto jsme chodily na židovský hřbitov

„Celé dětství mne provázel pocit, že jsme Židi, ale nesmíme to říct, protože by přišel znovu Hitler a my bychom šli zase do plynu,“ vyprávěla Zuzana Peterová reportérům Paměti národa. V dětství si kladla otázku, kdo byl onen démonický Adolf Hitler. Babička jí na tuto otázku odpověděla překvapivě: „Vůbec bych s ním nemluvila, jen bych vytrhávala z hlavy jeho vlasy jeden po druhém, aby trpěl hodně dlouho, jako trpěla naše rodina.“

Babička malou Zuzanu často brala na procházky na nový pražský židovský hřbitov na Želivského ulici. Na toto odlehlé a liduprázdné místo prý chodily proto, že se obávala, aby lidé nepoznali, že nehovoří dobře česky. „Vodila mne od jednoho krásného náhrobního kamene ke druhému a říkala mi o lidech tam pohřbených, že umřeli včas.“ Byli to totiž lidé, kteří zemřeli ještě před vypuknutím druhé světové války a hrůz holocaustu se nedožili. Stejně tak patří k jejím vzpomínkám na dětství i hra na klavír a výuka francouzštiny.

Dcera třídního nepřítele

„Pamatuji se, že jsme měly velikou bídu, protože moje maminka nemohla nikde dostat zaměstnání. V zimě jsme měly teplo jenom v jedné místnosti a často jsme měly hlad. Navíc po únoru 1948 komunisti rozdělili náš velký byt na tři bytové jednotky,“ vzpomíná Zuzana Peterová na dětství v neúplné rodině. V činžovním domě na Vinohradech se bála, aby cestou po schodech do pátého patra nepotkala nikoho ze sousedů. Sousedé, pravověrní komunisté, dávali rodině najevo, že otec je jakožto „nepřítel státu a lidu“, jak se tehdy říkalo, ve vězení. Babičkou doslova otřásla věta jedné sousedky, která prohlásila: „Měli jste tam raději všichni zůstat než tady takto strašit.“ Slovem „tam“ myslela koncentrační tábor.

Minulost jejího otce Zuzanu stále provázela. Zpočátku nemohla studovat na gymnáziu. Přijali jí až na několikátý pokus. Ale po nástupu problémy neskončily. Někteří spolužáci jí dávali najevo, že je dcerou kriminálníka. Pomlouvali ji, že její otec je zloděj a zločinec a že by si na ni měli ostatní dávat pozor. „Když jsem vstoupila do třídy, tak se mi často stávalo, že všechny děti zmlkly.“ Jak dokážou být spolužáci zlí, pocítila, když se jí posmívali, že nemůže jet na lyžařský výcvik. Rodina na to neměla peníze. Zuzana tehdy našla oporu v třídní učitelce, se kterou se dodnes stýká.

Do Maiselovky jsem chodila tajně

V té době se začala více zajímat o židovské kořeny. Babička tomu nebyla nakloněna, tvrdila, že s židovstvím je v naší republice konec. Zuzana však měla štěstí na kamarádku, která ji pozvala do Židovské obce v Maiselově ulici. „Byla jsem tam doslova fascinovaná přednáškami doktora Heřmana o historii Židů. Do toho prostředí jsem se doslova zamilovala. Maminka s babičkou v tom však viděly velké nebezpečí. Abych se doma vyhnula dusnu, do Maiselovky jsem chodila tajně.“

Jedenadvacátý srpen 1968 ji zastihl v Západním Berlíně. Byla tehdy ve druhém ročníku na gymnáziu a účastnila se studentské soutěže, do které vyhrála konkurz pořádaný německými filmaři. Pražské srpnové události jí hluboce otřásly a impulsivně se rozhodla pro emigraci. „Zavolala jsem z Berlína domů a oznámila jsem rodičům, že se nevrátím. A oni to chápali,“ vzpomíná na chvíle, které následovaly po jejím nelehkém životním rozhodnutí. V Berlíně jí velice pomohla tamní židovská náboženská obec. „Ubytovali mne v židovském seniorském domě, kde jsem pro sebe měla pokoj s kuchyňkou. Televize, ve které jsem tehdy v studentském kvízu vystupovala, mi nabídla možnost zaměstnání a redaktor, který mi velmi pomohl, se později v Praze seznámil s mojí maminkou. Po jejím rozvodu s mým otcem se vzali a maminka se v roce 1973 za ním odstěhovala do Západního Berlína.“

V kádrových materiálech stálo: sionistka

To se však již Zuzana vrátila do vlasti. V zemi vládla normalizace a kontakt s matkou se omezil na krátká setkání v tehdejší Německé demokratické republice. Se svým mužem se seznámila v roce 1969, kdy jí bylo osmnáct let. První věta, kterou od něho uslyšela, zněla: „Vy chcete něco napsat o varhaníkovi, protože varhany jsou teď momentálně v módě, že?“ Sblížili se a jejich vztah po půl roce vyústil ve sňatek. „Zpočátku jsme bydleli v jednom šíleném suterénu u jedné staré dámy, válečné vdovy, která byla Ruska. Jsem dodnes vděčná za tu školu života,“ Pracovala v Zemědělských novinách, které podle slov pamětnice poskytovaly azyl mnoha lidem, kteří byli režimu nepohodlní. V jejím kádrovém posudku stálo, že je „sionistka“, jejíž rodina se v minulosti pokusila vystěhovat do Izraele. Přitížilo jí, že měla otce ve vězení a že se její matka provdala za izraelského státního občana.

Co jí pomáhalo překonávat nepříjemnou atmosféru doby normalizace? Byla to práce redaktorky, při které se začal projevovat její literární talent. Po roce 1989 navázala spolupráci s časopisem Receptář, který vydával ve své době populární Přemek Podlaha. Při mateřské dovolené po narození dvojčat začala studovat obor, který ji vždy přitahoval, a sice psychologii a psychoterapii. S manželem vychovali čtyři děti, kterým odmala vštěpovali povědomí, že jejich rodina je židovská. Ty se dnes snaží o návrat k židovským kořenům a důkazem toho je fakt, že jeden ze synů začal studovat na rabína, kterým se později také stal.

„Dnešní doba nás učí, co si vyberu za svůj životní cíl. Jestli budu pokorným člověkem, nebo jestli dám na místo Boha nákupní dům a hranolky. Jakou cestou půjdu a v jakých hodnotách dál vychovám svoje děti,“ bilancuje Zuzana Peterová. V knihách, které píše, se objevují témata, jako rodina, výchova dětí, život rabínů, bolavé duše, láska, nevěra. Zuzana vyhrála těžký zápas s rakovinou a mnoha lidem, kteří prožívali toto u nás démonizované onemocnění, svými přednáškami a svým postojem pomohla. „Rakovina totiž miluje, když se jí bojíte. Ptám se svých klientů, jestli ji svým strachem zvou dál a dávají jí zelenou.“

Vzpomínky Zuzany Peterová pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete na www.pametnaroda.cz.

JAN HOLÍK