Na zahraniční služební cestě mě rozbolel zub. Cizincům jsem příliš nevěřila a také se bála ceny. Přečkala jsem tedy s pomoci léků na bolest čtyři dny. Vracela jsem se o víkendu a po zkušenostech své rodiny se zubní pohotovostí jsem počkala do rána. V sedm hodin jsem navštívila svého zubaře, ale do půl deváté nepřišel. Protože zub nesnesitelně bolel a podezření, že zubař je na dovolené, sílilo, zavolala jsem do nemocnice. Nevezmou mě v žádném případě, malují a nejsem jejich pacient.

Usoudila jsem, že osobní kontakt bude lepší, a zašla na polikliniku na Karlovo náměstí. Po dlouhém hledání jsem našla dvě zubní ordinace. Jedna byla jen pro zaměstnance nemocnice. Na druhé byl nápis „Dovolená, v případě akutních případů navštivte laboratoř v 5. patře“. Tam nebyl nikdo. Na chodbě jsem potkala mladého lékaře. Zeptal se mě, zda chodím k zubařce, která má dovolenou a kterou zastupují. Řekla jsem popravdě, že ne, ale že můj zubař má taky dovolenou a nemá napsaný zástup. „To není možné, všichni musejí mít zástup,“ odvětil lékař a odešel.

Zubařka: Nechtějí vás? Nevěřím!

Zoufalá jsem se vrátila do práce a polykala další prášky. Až kolegyně zavolala kamarádce, která pracuje v nemocnici. Jejich zubařka mě vezme. Za chvíli klepu na dveře ordinace, pokorně se omlouvám a líčím svou anabázi. „Sedněte si,“ nařídila mi zubařka. „To máme nejradši, dělat lidi, kteří sem ani nepatří,“ lála, „máme své práce dost.“ Já se jen omluvně usmívala, co mi zub dovolil. Mezi lamentacemi, co tam vlastně dělám, mi lékařka vrtala zub. „No jo, je tam zánět, bolí to?“ ptala se vcelku zbytečně. „A proč jste nepřišla dřív?“ položila další dotaz. „Protože mě nikde nechtěli vzít, vždyť jsem vám to říkala,“ opodvídám. „To vám nevěřím, teď to musím dělat já a ještě čekat až se vám ten zub umrtví, a to už bych se měla oblékat,“ prohlásila.

Kdybych neměla pusu plnou krve a mozek umrtvený bolestí, asi bych okamžitě odešla. Vložka, kteroumámv zubu, se musí za deset dní vyměnit. Lékařka mě důrazně upozornila, že nikoliv u ní. Pokud se můj stomatolog nevrátí včas z dovolené, budu stejný problém řešit znovu.

Můj neúspěch s pohotovostí

Praha - Špatnou zkušenost má také Vladimír Továrek z Prahy 7, kterého v přírodě kousl patrně nějaký hmyz do nohy. Netušil, jak spletitou cestu mezi zdravotnickými zařízenímimápřed sebou. Končetina mu začala rychle otékat, a tak nemeškal a ještě v noci si přivolal taxík a jel na pohotovost. „Na první pohotovosti mi neotevřeli, na druhé vykoukla doktorka přemáhající spánek a na nohu se podívala. Dala mi dezinfekci a řekla, že ona s tím nic nenadělá, ať jdu další den k obvodnímu lékaři,” popisuje začátek své tehdejší anabáze Továrek.

„K ránu jsem usnul a propásl ordinační hodiny svého lékaře. Nelepšilo se to, a tak jsem zavolal do nemocnice, kam mě obvykle posílá. Žena, která telefon zvedla, mi začala vysvětlovat, že mám jít k obvodnímu lékaři, a ne volat k nim, když tam nepatřím,” žasne pan Továrek. Bydlí totiž na rozhraní dvou pražských čtvrtí, bydliště má v jedné, svého lékaře v té druhé. Sečteno a podtrženo. Pokusil se třikrát využít služeb českého zdravotnictví, stálo jej to asi 400 Kč za taxíky a dozvěděl se, že má navštívit svého obvodního lékaře. Nikdo ho ani neuklidnil, že o nic nejde. „Podstatné bylo přehrát zodpovědnost za cokoliv na obvodního lékaře,” shrnuje Továrek. Noha mu nakonec i bez lékařského ošetření sama splaskla, ale rozčarování ze zdravotnictví trvá. (red)