„Bylo to akorát v době, kdy se vyskytly první případy prasečí chřipky. Lékaři s tím ale tehdy neměli moc zkušeností, takže jim nelze zazlívat, že to hned nepoznali. Jen bylo nápadné, že mu stále neklesala horečka a nepřestával kašel," vypráví Jirkova maminka Eva Součková.

Desátá oběť

Lék tamiflu, který se podával nakaženým, Jirka dostal pozdě. „Jiřík se tak stal a teď to možná řeknu hloupě, ale je to tak statisticky desátou obětí viru H1N1."

Maminka Eva vytahuje diář. A nechává mě nahlédnout do každého dne, který předcházel osudnému 28. listopadu.

Vytrvalý student

Ač téměř třicátník, Jirka právě dokončoval studia na pedagogické škole v Ústí nad Labem. „Moc tam chtěl. Tak dlouho to zkoušel, až se tam po čase opravdu dostal," říká s hrdostí v hlase Jirkova maminka.

S ním na školu chodil i jeho nejlepší kamarád Jakub, který byl zároveň Jirkovým spolubydlícím v Mělníku.

„Přestože já jsem se svou maminkou, o kterou se starám, bydlela v Praze, přestože byl Jirka už dospělý muž, stále jsme k sobě měli blízko. Jirka byl citlivý, vnímavý, psal krásné básničky…"

Eva Součková otáčí stránku deníku na 18. listopadu 2009. „Byl to začátek deseti nejhorších dní v mém životě. Jirka se dostal na ARO."

To už Jirkovi lékaři nasadili tamiflu. Ale bylo pozdě. Měl napadané plíce těžký zápal plic.

Jirkova maminka kvůli karanténě za svým synem nemohla. A tak jí zbylo jediné.

Čekání na zázrak. Do poslední chvíle

Každý den mohla volat ráno a večer na ARO, kde u doktorů zjišťovala aktuální stav. Zlom nastal 27. listopadu. „Lékař mi řekl, že mi primář mimořádně dovolil návštěvu."

Co se jí v tu chvíli honilo hlavou?

„Tušila jsem, že je to zlé. Hlodalo ve mně, proč mě tam najednou pouští. Ale do poslední chvíle jsem věřila, že se stane nějaký zázrak, bylo to asi klasická obranná reakce organismu." V sobotu 28. listopadu odpoledne dorazila do nemocnice. „Oblékli mě do hábitu od hlavy až k patě měla jsem jednorázový igelitový plášť, rukavice, roušku…

A takhle vystrojená jsem šla k Jirkovi, který už mě ale nevnímal. Byl v umělém spánku, přístroje dýchaly za něj."

Pokojný výraz

Maminka Eva na něj mluvila, hladila ho. Dívala se mu do tváře, ze které vyzařoval pokojný výraz.

Na druhé straně ji ale nemocniční prostředí děsilo. „To prostředí, ty hadičky… Když jsem z pokoje vycházela, měla jsem divný, nepopsatelný pocit. Byla jsem taková divně otupělá," vrací se zpátky v čase maminka Eva.

Ten večer se Eva nemohla odhodlat, aby do nemocnice opět zavolala. Ani nemusela. Z nemocnice zavolali sami. Ve sluchátku slyšela stejného doktora, se kterým se jen pár hodin předtím viděla na oddělení.

Slzy přišly se zpožděním

„Paní Součková, je mi to líto, ale musím vám oznámit…" Neplakala. Šla za svou maminkou a pronesla: „Mami, Jirka už je v nebi. Třeba je to takhle lepší. Třeba by pak měl trvalé následky…" utěšovala se. „Byla jsem jí vděčná, že se chová statečně. Nebrečely jsme. Ty slzy přišly až později. Až když bylo po všem potřebném vyřizování a po pohřbu, do té doby bylo kolem mě pořád plno lidí. Ráno po pohřbu jsem se pořádně vybrečela, zavřená ve svém pokoji. To ráno přišly potoky slz. A s nimi konečně i úleva."

Ale jen na čas. Vánoce sice prožila s přáteli, ale v lednu propadla depresím.

A tehdy se dozvěděla o sdružení Dlouhá cesta, které pomáhá pozůstalým rodičům vyrovnat se se ztrátou dítěte.

Hned v polovině ledna se sešla s laickou poradkyní Mirkou, se kterou mohla sdílet svou bolest.

Ta ji doprovází životem i nyní, po čtyřech letech. „Bolí to. Ale už jinak. Už jsem schopná na Jiřího vzpomínat s vděčností, že tady byl, že nám bylo dopřáno spolu prožít těch 29 let."

Dlouhá cesta ve zkratce:

- Občanské sdružení pomáhá už od roku 2005 pozůstalým rodičům, kterým zemřely děti v jakémkoli věku a za jakýchkoliv okolností.

- Pomoc spočívá především ve vzájemné podpoře lidí, kteří mají stejnou smutnou zkušenost. Občanské sdružení spolupracuje i s odborníky z různých oblastí.

- Dlouhá cesta nemá žádné zaměstnance, veškerou činnost mají na starosti dobrovolníci. Odbornější činnost zajišťují externí spolupracovníci.

- Sdružení má několik projektů, které pomáhají pozůstalým rodičům např. Barevný anděl pomáhá rekonstruovat a vybavovat dětské pokojíčky. Smyslem projektu je změnit prostředí dítěte nebo dospívajícího a utužit vztah v rodině poznamenané úmrtím jiného dítěte v rodině.

- Svépomocná setkání a Rekondiční víkendy cílem je setkávání s lidmi, kteří se vyrovnávají se stejnou bolestnou zkušeností, vzájemně sdílejí prožitky, pocity.

- Roční provoz organizace se pohybuje okolo sto tisíc korun ročně. Činnost Dlouhá cesta financuje z členských příspěvků, finančních darů jednotlivců i firem, v neposlední řadě také z případných grantů, dotací či veřejné sbírky. Každoročně také organizace pořádá minimálně jednu benefiční akci.