Proč Česko oproti světu zaostává? Se zakladatelkou institutu rodinné péče Natama jsme se bavili o radostech i úskalích náhradní rodičovské péče, o vysokém počtu dětí bez rodičů i o důvodech, proč stojí věda v otázce adopcí na straně homosexuálních párů.

Jste původním zaměřením malířka. Jak se z vás stala odbornice na náhradní rodinnou péči?

Stalo se, aniž bych profesi úplně plánovala. Chtěla jsem dělat grafiku a malbu. Nakonec jsem studovala na pedagogické fakultě, ale jeden z mých oborů bylo výtvarné umění. Už na vysoké škole jsem se potřebovala sama živit. Řekla jsem si, že nejlepší bude jít učit. Člověk má prázdniny a vůbec mi to přišlo zajímavější než jiná práce. Nastoupila jsem jako učitelka na základní školu.

A tam jste se poprvé dostala k dětem…

Tam jsem se dostala k dětem a zjistila, že mě práce hrozně baví a zajímá. Později jsem učila na gymnáziu.Postupně jsem zjistila, že mě sice baví učit, ale že mě více zajímají děti samy - jak myslí, cítí, co se děje v jejich vztazích. Přesunula jsem pozornost na dětskou psychologii a vztahy mezi rodiči a dětmi. Posledních 15 let se tomu intenzivně věnuji. Vyvíjející se dítě a rodina se staly mým hlavním oborem, i když stále hodně maluji a vystavuji. Někdy v žertu říkám, že jsem stále malířka a Natamu mám jako koníček.

Představa o náhradní rodičovské péči se vyvíjí. Jaký je ideál dnes a dá se vůbec určit?

Vývojová psychologie se za posledních 50 let významně změnila, markantně za posledních deset až patnáct let. První změna nastala zhruba ve 40. letech minulého století. Jejím průkopníkem byl John Bowlby, britský dětský psycholog a psychiatr. Objevil něco, co nazval teorií attachmentu. Všiml si biologického faktu, že malé dítě, jehož mozek ještě není rozvinutý, potřebuje mít pro zdravý vývoj intenzivní, bezpečný a blízký vztah s rodiči. Ten je geneticky založený. Do té doby se usuzovalo, že malé dítě nemá vztahy, nemá rozvinutou schopnost sociálních interakcí.

Co se po Bowlbym změnilo?

Ve světě se šlo směrem, že dítě zásadně potřebuje mít nablízku rodiče. To je významná změna. U nás se i v roce 89 stále velmi spoléhalo na ústavní péči. I když zde byli vědci, kteří se tím zabývali a popisovali některé následky tamního pobytu. I tak obecně přetrvával stav a praxe, že malé děti mohou i po dlouhou dobu pobývat v ústavní péči. Současná věda to zcela popírá.

Čím to je?

Posledních deset patnáct let máme k dispozici mnohem modernější metody výzkumu a víme mnohem více o tom, co se v mozku děje. Nepřítomný rodič u malého dítěte způsobuje vážné posuny ve vývoji, které se v současnosti definují jako rané trauma. Patří k nejhoršímu, co se malému dítěti vůbec může stát. Následky mohou být i doživotní a jsou poměrně závažné. Náhradní rodičovská péče o malé děti se stává nikoliv pouhou možností, ve většině států je dána i zákonem.

Jak to funguje v Česku? Děti jsou stále v ústavní péči…

Jsme v tomto ohledu stále trochu pozadu. Ve vyspělých státech, i v některých státech bývalého Sovětského svazu, je zákonem zakázáno, aby dítě do tří let bylo dlouhodobě v jakékoli rezidenční péči. Někde dokonce do šesti let. Stát investuje do rozvoje kvalitní náhradní rodinné péče, také existují specializované soudy. Malé děti, pokud nemohou být v péči svých rodičů nebo příbuzných, jsou umisťovány do dočasné pěstounské péče. U nás to zatím na sto procent nefunguje. Požádala jsem nedávno ministerstvo práce o přesná čísla. Kvalifikovaný odhad je, že v tuto chvíli je v kojeneckých ústavech a dětských domovech 1300 dětí do tří let. I když už máme přechodnou pěstounskou péči zavedenou, na všechny děti se jí jednoduše nedostává…

1300 dětí je vysoké číslo…

Máme vysoká čísla i u dětí do šesti a deseti let. Vysoká čísla jsou u dětí s handicapem. Jsou to také děti a neznamená to, že by kvůli svému handicapu měly vyrůstat v ústavu.

Jaké následky má ústavní péče?

Dříve se mluvilo o deprivaci. Deprivace znamená, že je něčeho nedostatek. Může ji zažít květina, kterou dva týdny nikdo nezalije. Poté ji pokropíme a ona se zase zazelená. Lidský mozek se po narození a v raných stádiích vyvíjí nesmírně rychle. Pokud dítě u sebe nemá maminku, která je s ním ve spojení, citlivě a neustále reaguje na jeho potřeby, nevyvinou se některá centra mozku a některá spojení mezi nimi tak, jak by měla. Vývoj dítěte bez matky je velmi disharmonický, některá centra mozku se nerozvíjí, jiná příliš. Například amygdala, která způsobuje, že je dítě úzkostné a reaguje přehnaně. Obecně lze říct, že když maminka přijde až třeba ve třech letech, nemusí se už podařit některé vývojové posuny dohonit.

Co to konkrétně znamená?

Následky jsou neurobiologické, z toho pramení odlišný vývoj mozkových center, distribuce hormonů, například kortizolu (stresový hormon). Tím je také kromě jiného narušený vývoj emocionality, schopnost navazovat bezpečné sociální vztahy. Děti s tímto začátkem života mají určité typické projevy, jako je emocionálně podložená hyperaktivita. Velmi těžko snášejí změny, nejsou schopné pružně reagovat na něco nového, následně mají problémy s učením, protože jsou trvale ve vysokém stresu. Ve stresu se mozek neučí. Když se takto dítě vyvíjí dál, projeví se to ve škole, s kamarády, v kroužcích. Často se jedná o začátek psychologických a někdy i psychiatrických poruch v dospělosti.

Jaké jsou důvody, proč se lidé rozhodnou pro adopci nebo pěstounství?

Je jich několik. Velkou skupinu tvoří lidé, kteří z určitého důvodu nemohou počít vlastní dítě. Mohou to být single maminky, páry. Mohou to být i lidé, kteří mají jedno dítě a zjistili, že bude velmi složité nebo nemožné mít další. Velmi touží adoptovat malé, zdravé miminko, často svého etnika. Další skupinou jsou lidé, kteří v tomto kroku vidí možnost naplnění svého vychovatelského talentu. Jsou schopni přijímat i děti, které mají potíže, děti, které mají aktivní biologickou rodinu, nebo děti s m handicapem. Klíčem jsou schopnosti, talent, radost z bytí s dětmi, schopnost se dál učit. Někdy se setkáváme s lidmi, které nemůžeme vyhodnotit jako rodinu, jež bude dítě schopná bezpečně přijmout.

O jaké lidi se jedná?

Mohou to být lidé, kteří si například řeší nějakou životní ztrátu. Nemají ještě odtruchlený nedostatek nebo bolest v životě a doufají, že se tento nedostatek dítětem zaplní a že jim dítě přinese štěstí. To je potřeba velmi zvažovat. Často se pak trápí, protože se rychle ukáže, že jim dítě nedokáže vyléčit staré rány. Pociťují frustraci, výčitky, zlobu. V rámci práce s žadateli na toto dáváme pozor. Existují i jiné důvody.

V Natamě pořádáte školení, kurzy. Na co všechno budoucí rodiče připravujete?

Se zájemci se na začátku scházíme na individuálních sezeních. Může se k nám objednat každý. Vždy s nimi projdeme myšlenky, které mají, nápady, touhy, představy. Dokážeme je zorientovat, jak systém funguje ze zákona. Co já považuji za nejdůležitější, je, co znamená přijetí dítěte po lidské stránce, co opravdu hraje roli při péči o dítě. Po první schůzce někteří uvažují dál, jiní jsou rozhodnutí, někteří se chtějí ještě něco naučit. Zveme je na otevřený kurz. Je otevřený pro zájemce i žadatele, pečlivě připravený, aby se dozvěděli vše nejpodstatnější.

O co přesně jde?

To je, proč je děti potřebují, jaké téma si nesou ze své traumatické minulosti, jaké dovednosti nad běžné rodičovské kompetence budou potřebovat, jak se děti vyvíjí dál. Zájemci, kteří pokračují k žádosti, už jsou informovaní. Jsme rádi, když udělají informované rozhodnutí. Je srozumitelné, že když člověk zatouží po dítěti z kojeneckého ústavu, neví o tom mnoho, nebo dokonce nic. Naším úkolem je, aby už věděl hodně, až se posune směrem k rozhodnutí.

S čím by tito lidé měli počítat?

Jedná se o státní, kontrolovaný, strukturovaný, povinný proces. Pro některé zájemce je nesrozumitelné, proč trvá tak dlouho, když chtějí pomoci dítěti. Je třeba, aby si uvědomili, že úkolem nás odborníků i státu je ochránit děti a svěřovat je do bezpečných a připravených rukou. Druhá věc je, že jim někdo bude vstupovat do života. Odborníci budou zkoumat jejich minulost, budou řešit, jestli mají kompetence k rodičovství, budou opravovat jejich iluze. To někdy bolí. Posun ze stavu iluze do reality je velmi důležitý.

Zní to docela složitě. Setkáváte se spíše se šťastnými konci?

Určitě ano. Můžeme se opřít o výzkumy. Existují čtyři pilíře úspěšné náhradní péče. Zájemci se musí dobře vyhodnotit a připravit. Druhým pilířem je dobře vyhodnocené dítě. Třetím je, že je dítěti nalezena vhodná rodina. Čtvrtým, že má rodina následnou podporu, když něco potřebuje. Není jednoduchá věc přijmout dítě, které se u vás nenarodilo a zažilo velké trampoty.

Jaký šťastný konec si teď vybavíte?

Na mysli mi vytanula maminka, která žádala o osvojení sama, bez manžela, nebo partnera. Zpočátku bych ji přesně popsala jako trošku neznalou až naivní, ale nadšenou mladou ženu, která chtěla všechno hned. Byla zároveň velmi otevřená pochopit, jak se věci opravdu mají. Odhodlaně absolvovala vzdělávací kursy a celou přípravu. Procházeli jsme spolu, o jakém dítěti sní. Ukázalo se, že netrvá, aby se jednalo o dítě našeho etnika. Nakonec se stala nadšenou maminkou romského chlapečka. Dostala ho, když mu bylo osm měsíců. Už mu jsou skoro dva roky a úplně ho zbožňuje. Takových případů máme hodně. Nejšťastnější jsou případy, kdy jsou nastávající rodiče otevření poznání a připraveni, že to bude jiné, než být běžným rodičem.

Zmínila jste maminku, která si dítě osvojila sama. Jste také zastánkyní pěstounství u homosexuálních párů? Existuje vůbec důvod, proč by dítě mít neměli?

Důvody, o kterých se stále ještě někdy diskutuje, patří do starších časů, kdy jsme neměli určité vědecké poznatky. Mýty, které pořád slýcháme, se točí kolem témat typu: když se rozhodli být homosexuály, proč chtějí mít děti? To musíme vědecky vyvrátit. Nikdo se nerozhoduje, jakou bude mít sexuální orientaci. Je to jedna z poměrně běžných variant normality. Homosexuálové jsou normální, zdraví, báječní lidé. Samozřejmě mají touhu být rodiči a měli by jimi být. Mohou se stát báječnými rodiči dětí, které jejich vlastní heterosexuální rodiče odmítli, trápili, opustili.

Jaké jsou další mýty?

Dalším mýtem je, že se v dítěti vyvine homosexuální orientace, když bude vyrůstat ve stejnopohlavní rodině. To je také vědecky vyvrácený mýtus. Jedná se o vrozenou záležitost, kterou nelze získat nápodobou. Existuje na to hezký vědecký bonmot. Kdyby tomu tak bylo, nemohlo by se stát, že v heterosexuální rodině vyroste homosexuál…

Mají v Praze homosexuální páry děti v pěstounské péči?

Určitě. Za posledních 15 let, co jsem v oboru, se mytologie už uvolnila. Uvolnily se i procesy. V naší organizaci prošlo kurzy několik homosexuálních párů. Někteří absolventi už pečují o děti, další brzy budou. Mohou to být skvělí rodiče, jsme rádi, že se na nás obracejí a chtějí se o náhradním rodičovství něco naučit.

Byla byste i pro adopci homosexuálních párů, kterou v současnosti zákon zakazuje?

Ano. Je to otázka času. Mnoho států už ji povoluje. S tím, jak se právní a zdravotně-odborný systém dívá na vědecky ověřená fakta, musí dospět k závěru, že když je vše v pořádku, není problém, aby homosexuální pár dítě adoptoval. Pro opravdu opuštěné dítě je adopce druhým nejlepším řešením, protože má pak skutečné rodiče. Pěstounská péče není o skutečném právním rodičovském závazku. Je trošku absurdní homosexuálním párům adopci nepovolovat a jeví se to být i diskriminací.

Platí stále, že čím je dítě starší, je těžší ho umístit do náhradní rodiny?

Bohužel ano. Možná by čtenáře překvapilo, že někdy mluvíme o dětech starších tří let. Obrovský zájem je o děti do jednoho roku. Lidé se obávají,myslí si, že to nemá cenu, když nebudou mít malé miminko. Opak může být pravdou. Když přijmou starší dítě, už o něm hodně ví. Nalezení správné rodiny pro starší dítě může být proto snazší. U miminka dokážeme jeho další vývoj předvídat jen částečně. Následně pracujeme s rodiči v poradně. Mezi našimi klienty jsou jak rodiče, kteří přijali malé dítě, tak ti, kteří přijali starší. Obavy je dobré probrat s odborníky. Děti starší třech, šesti let by potřebovaly své rodiny. Je jich hodně. Často jde jen o nedostatek informací. Povzbudila bych všechny, aby si přišli s námi o všem popovídat do Natamy.

Petra Winnette- absolvovala Pedagogickou a Filosofickou fakultu UK, kde získala doktorát, vývojovou psychologii studovala také v Irsku

- překládá odbornou literaturu a sama je autorkou několika knih

- v roce 2003 založila organizaci Natama, ve které se zaměřuje na přípravu budoucích náhradních rodičů, pomoc jim i dětem

- působí jako certifikovaná terapeutka

Čtěte také: Není nutné, aby děti zůstávaly v ústavu, když mohou mít individuální péči