Tehdy byla nouze o byty, nebylo kde bydlet. „Na starém Žižkově se bydlelo hrozně. Vzpomínám na to ovšem velmi ráda,“ říká.
Paní Karla po maturitě v roce 1955 začala pracovat na národním výboru, jejím úkolem bylo přešetřovat žádosti o byty. „Chodila jsem po bytech. Bylo to příšerné, záchod a voda společně na pavlačích. Jedna rodina s dítětem mívala i jen jednu místnost, kde byla skříň, stůl a postel, víc se tam nevešlo,“ vypráví.
„Jednou jsem měla jít do dvou bytů. Vstoupila jsem do jednoho, byl hrozně tmavý, říkala jsem si, že je hrozné tam takhle bydlet. A pak jsem šla přesně o patro výš, ten samý byt byl světle zařízený, úplně krásný. Nájemníci si jej opravili sami,“ vypráví. „Ti, co bydleli dole, měli nemocné dítě a potřebovali se přestěhovat. Byla jsem tam vyřídit žádost,“ dodává.
Koněvova byla dříve rušnější než dnes
S rodiči tehdy bydlela v činžovním domě postaveném v roce 1935 dvě stanice tramvaje nad Ohradou, plánované asanaci Žižkova v 70. letech se dům naštěstí vyhnul. Ještě za jejího dětství se její rodině naskytla možnost byt vyměnit za jiný v téže ulici.
„My jsme měli pokoj s kuchyní, později jsme to vyměnili za přízemní, jelikož tatínek nemohl do schodů. Byl tam klid,“ vzpomíná. V bytě ve starém činžáku si sami přestavěli předsíň na pokoj, a získali tak další místnost. Tehdy byla Koněvova ulice podle ní mnohem rušnější než dnes. „Jezdilo tu všechno směrem na východ z města ven,“ říká.
Později se už jako vdaná přestěhovala do Slivence. „Žižkov mi ale chyběl. Když tam dnes jedu k synovi, cítím se, jako bych jela domů,“ vzpomíná.
Více o vzpomínkách pamětníků z Domova pro seniory Chodov najdete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.