Po otci převzal třicetiletý Jiří Berousek junior vedení nejstaršího cirkusu u nás, Národního cirkusu Originál Berousek. Ten se až do konce října usadil ve Stodůlkách. Nevyrazil jsem se podívat na vystoupení, ale nahlédl jsem do zákulisí. Do maringotek i života cirkusáka. Pojďte se mnou…

Dovolte jednu osobní vzpomínku. Když mi bylo asi dvanáct a k nám do města dorazil váš cirkus, byl u něho hoch o něco starší než já. Říkal jsem si, chudák, to bych nechtěl dělat. Ten hoch jste byl vy…

A vidíte, já byl vždycky rád, že byl u cirkusu.

Ale bylo to tak, že jste s příjmením Berousek cítil v dětství takový závazek, že jste v podstatě neměl na vybranou?

Bylo to samozřejmě svým způsobem zavazující. Ale pokud bych tuto práci nechtěl dělat, nikdo by mě nemohl nutit. A to ostatně rodiče nikdy ani nedělali.

S cirkusem jste ovšem asi žil od dětství…

To ano. V cirkusu jsem se narodil…

V maringotce?

Ne, v porodnici (směje se). Ale záhy jsem se z porodnice dostal sem, žiju tady a myslím, že tu i jednou umřu.

Jak vypadaly vaše začátky? Zavedli vás rodiče do klece s medvědy?

To rozhodně ne. Nikdo nemůže začít u drezury zvířat. Začínal jsem od píky, jako žonglér. Vzpomínám si, že jsme tehdy hostovali ve Spojených státech a bylo mi šest. Učil mě tehdy nejlepší žonglér na světě Anthony Gatto. Než jsem se dostal k drezérství, musel jsem si projít vším. Dědečkovi z maminčiny strany, který byl drezérem koní, jsem pomáhal čistit koně, kydat, u táty, který byl vyhlášeným drezérem medvědů, jsem zase pomáhal čistit medvědy, připravovat je na vystoupení… Zkrátka, aby mi nikdo nemohl v životě říct, že o něčem mluvím, ale přitom tomu nerozumím. Je třeba projít si všechno.

A chodil jste jako dítě normálně do školy, nebo jste měl nějaký zvláštní režim?

Za doby totality nám byl přidělen učitel a dvakrát za rok jsme jen dojížděli na zkoušky do školy v Praze. Potom, když jsme hostovali ve Spojených státech, jsem tři roky chodil do americké školy. A když jsme začali v 90. roce podnikat u nás, byl jsem vždycky v každém městě přihlášen do školy podle toho, jak jsme vystupovali. Takže někde jsem byl týden, někde tři týdny… A dvakrát do roka jsem zas musel absolvovat zkoušky.

Nevadilo vám tehdy, že nemáte stálé spolužáky?

Ani ne, docela rychle jsem si na to zvykl. A taky to mělo svoje výhody. Vždycky, když jsem přišel do nové školy, měl jsem hned všude hodně kamarádů. Přece jen, cirkusáka v lavici asi nemáte každý den.

A spolužačky asi reagovaly docela pozitivně…

Určitě. Spolužačky reagovaly velmi pozitivně, občas nějaký spolužák trochu negativně (směje se).

Říkali si, tak nám tady přišel cirkusák a přebere nám všechny holky?

Tak nějak to bylo.

Takže ani v této oblasti vám cirkus nebyl nijak na škodu?

Myslím, že na škodu mi nebyl z žádného pohledu. Kdybych dnes mohl vrátit čas, nic bych neměnil. Není to taková práce, kdy jdete někam na osm hodin, a pak máte pohodu. Je to životní styl.

A máte při tomto životě čas najít si třebas i stálou přítelkyni?

Přítelkyni mám a shodou okolností se budu v listopadu ženit. Takže sem za mnou přijde nastálo (směje se).

Bude s vámi jezdit po světě?

Bude. Je to děvče z branže, takže s tím určitě nebude mít problém.

Má člověk jezdící s cirkusem vůbec někde trvalé bydliště?

Kousek od Českého Brodu ve vesničce Bylany máme zimoviště… A to se vlastně dá považovat za naše trvalé bydliště. Pravidelně se tam vracíme, celá naše firma se všemi zvířátky, a přezimujeme.

A je to tak, že většinu roku trávíte na cestách?

Většinu roku, celkem osm měsíců, skutečně trávíme na cestách. Začínáme v březnu a vystupujeme do konce července. V srpnu máme volno, protože když je vedro, lidé do cirkusu nechodí a byli bychom tak ztrátoví, že by se nám to nevyplatilo. Takže srpen trávíme na zimovišti. A od září do konce listopadu zase vystupujeme.

Jak si můžu takové zimoviště představit? Spousta stanů…

Ne ne, všechno je tam stabilní. Jsou tam zděné stáje, kde mají zvířata absolutní komfort. Koně mají svoje solárium a koupelnu, je tam stabilní manéž, kde i v zimě můžeme trénovat a nacvičovat nová čísla. A zaměstnanci tam mají dům, takže jsme tam všichni společně pod jednou střechou.

Jezdíte také do zahraničí?

Od 90. roku, kdy jsme založili první soukromý cirkus u nás a navázali tak na naši rodinnou tradici, jezdíme hlavně po České republice. Ale v zimě, kdy se pořádají různá vánoční vystoupení v zahraničí, si nás často objednávají, třeba kvůli drezuře koní nebo exotických zvířat, takže se i trochu víc projedeme.

A cestovali jste takto i za minulého režimu?

Možná je to trochu překvapivé, ale za minulého režimu jsme objeli půl světa. Spojené státy, celý bývalý Sovětský svaz, skoro celou Evropu… Patřili jsme pod státní cirkusy, které u nás tehdy byly tři: Humberto, Praga a Slovan.

O názvu Berousek jste v roce 1990 nepochybovali?

Chtěli jsme navázat na tradici našeho dědečka, který než mu je sebrali, měl tři cirkusy: Central, Moravan a Berousek. Z těchto nám Berousek přišel nejvhodnější. Vezměte si, že sám už jsem příslušníkem sedmé generace našeho rodu. Oficiální povolení k provozování cirkusového umění dostal můj pradědeček Ignác Berousek, ale i předtím se naše rodina věnovala pouličnímu umění a kejklířství, které cirkusům předcházelo, takže tohle jméno zkrátka vnímáme jako určitou značku a tradici.

Všiml jsem si, že každé zvíře oslovujete jiným jménem. Jak je mezi sebou rozeznáte?

Pro normálního diváka jsou všechny zebry a všichni velbloudi stejní. Ale když ta zvířata poznáte, vidíte, že jsou mezi nimi rozdíly. Jiné oči, jiná hlava, jiná stavba těla, ale i jiná povaha…

A máte tady zvířata, u kterých je problém rozpoznat, které je které?

Ne, zatím jsem s tím neměl problém. Třeba arabští koně působí na normálního diváka, jako by byli všichni úplně stejní. Ale když s nimi pracujete, tak si záhy všimnete rozdílů.

Takže se dá říct, že práce se zvířaty je podobná jako s lidmi?

Určitě. A některým stejně jako lidem musíte občas ustoupit, protože jsou tvrdohlaví (směje se).

Jaký máte denní režim?

Od osmi do jedné hodiny trénujeme se zvířaty. Pak máme hodinu na oběd. Od dvou do půl páté cvičíme artistická čísla. To znamená, že třeba já žongluji, další artista skáče na trampolíně, jiný dělá visutou hrazdu… Takže manéž je plná a všichni trénujeme. Pak je představení a potom jsme KO (směje se).

A když jste KO?

Pak si dáme jedno pivečko a jdeme spát.

Čtěte také: Cirkus za totality a dnes? To je jiný svět