Ale nemyslete si. Začátky nebyly pro „něžné pohlaví“ vůbec ideální. Ještě v době mobilizace v říjnu 1938 kvůli stoupající agresivitě nacistického režimu v Německu tisk psal o tom, o ženách průvodčích v „pražských elektrikách“ takto: „Zaskočily již ve světové válce na místa elektrikářů a vykonaly dobrou službu v době, kdy muži odešli do řad vojáků. Doufejme, že se brzy vrátí k svým ženským povinnostem a do svých domácností.“

Pavel Fojtík, historik městské hromadné dopavy v Praze, v rozhovoru pro Český rozhlas potvrdil, že tehdejší zaměstnání žen v provozu (do té doby výlučně mužské záležitosti) bylo přelomové, protože ženy se objevily občas jako „svačinářky“, ale jinak měly jasně dané úkoly – starat se o domácnost a děti.

Jenže tento krok, který přispěl k emancipaci, byl vynucený historickými událostmi. Tramvaje v období první světové války plnily také různé jiné funkce, než je přeprava cestujících. A tehdejší pražský dopravní podnik se potýkal s nedostatkem personálu, protože muži odcházeli bojovat.

„Řidiče tak nahrazovali zámečníci z dílen vozoven, kteří měli zkušenosti s řízením tramvají. I tak ale stále chyběli zaměstnanci potřební k jejich každodennímu provozu, především průvodčí. Tato profese u pražských elektrických podniků byla konkrétně pojmenována 'řidič-průvodčí' a byla od počátku provozu výlučnou doménou mužů,“ uvedl dopravní podnik v tiskové zprávě.

Elektrické podniky se inspirovaly v zahraničí, podle historika Fojtíka například ve Vídni bylo z provozu na frontu odvedeno 800 mužů, proto v červnu 1915 tam přijali na místa průvodčích 400 žen a dívek. V říjnu téhož roku pak v Praze přijali usnesení, na jehož základě mělo být přijato deset až dvanáct žen ve věku 20 až 30 let. Podmínkou byla ukočená obecná škola a dobrá znalost pražského místopisu. Uchazečky měly projít desetidenním výcvikem a za práci brát plat 30 haléřů za hodinu.

Zájem o práci předčil očekávání

„Zájem o práci předčil všechna očekávání – přihlásilo se 460 zájemkyň, v mnoha případech šlo o manželky tramvajových zřízenců, kteří byli odvedeni na frontu. Dne 1. prosince 1915 z nich potom po absolvování výcvikového kurzu, teoretické i praktické zkoušky, nastoupilo prvních 40. Od tohoto data tak bylo prvních 40 žen průvodčích zařazeno do stálé služby na vlečných vozech, v prvních několika dnech ještě pod dozorem zkušených mužských průvodčích, později už samostatně. Poprvé byly nasazeny pravděpodobně na linku č. 2, která tehdy jezdila z Flory na Špejchar,“ píše dopravní podnik.

Historik Fojtík pak upozornil, že zpočátku panovala nedůvěra veřejnosti – hlavně kvůli obavám z fyzické náročnosti takového zaměstnání. Průvodčí bez ohledu na pohlaví museli celou dlouho směnu stát, navíc kvůli rozdělení jízdného do několika pásem bylo potřeba vědět, kdo kam cestuje, a na každé zastávce lístek zkontrolovat u těch, kteří přistoupili.

A byť šlo prý pro mužské cestující o příjemné zpřestření, k 1. dubnu 1920 byly ženy propuštěny, aby uvolnily místo mužům s ukončenou vojenskou službou. Znovu nastoupily až při druhé světové válce, na jejím konci jich zaměstnával dopravní podnik více než tisícovku. Po osvobození v roce 1945 ani s nástupem komunistické totality o tři roky později už „zpátky k plotnám“ ženy neputovaly.

Naopak – tramvaje Tatra T1 vyráběně v padesátých letech minulého století podniky Tatra Smíchov a ČKD Stalingrad měly pevné stanoviště průvodčího a jelikož se stal i lehčí výkon řidiče, zasedly ženy i k řídímu pultu. Jenže pak se postupně ve vozech pražské MHD zaváděl samoobslužný provoz, až…

„… v tramvajovém provozu zanikla funkce průvodčích v souvislosti se zavedením mechanizovaného odbavování cestujících 9. května 1974, tedy v den, kdy v Praze zahájilo provoz metro, a skončil provoz starých dvounápravových tramvají.“ Na počátku sedmdesátých let skončila funkce průvodčích také v autobusech a trolejbusech.

Dopravní podnik při příležitosti 105. výročí od zaměstnání prvních žen připomněl, že nyní ve firmě pracuje celkem 1658 žen – z toho je 232 řidiček tramvaje, 57 řidiček autobusů a pět revizorek. „Krásný prosincový den všem ženám dopravačkám!“ popřál DPP na oficiální facebookové stránce.

Proč ženy neřídí metro?

Divíte se, proč nikde není žena, která by byla strojvedoucí metra? Na tuto zajímavost upozornili diskutující. O výhradně mužské profesi psal Pražský deník už v roce 2007 před prodloužením linky C do Letňan. Odboráři tvrdili, že by „fenomén ženy“ tuto pozici oživil. Tehdejší vedení metropole i managment dopravního podniku však nařčení z diskriminace odmítaly.

Ano, v moderní světě už nepřipadá v úvahu odkazovat se na „ženské povinnosti“, vysvětlení toho, proč ženy dosud neřídí metro, je prosté. Žádná dosud nesplnila náročné vstupní podmínky, kam patří například elektrotechnické vzdělání, psychologické testy i tříměsíční kurz. V případě starších souprav mohly být limitující i některé legislativní normy.

Není tedy pravda, že ženy nemohou být strojvedoucími, protože nemají v metru hygienické zázemí nebo proto, že se bojí tmy v tunelu. „Třeba pošťačky se nadřou víc,“ tvrdí někteří zaměstnanci dopravního podniku. Kdo ví, třeba současné „emancipační“ výročí pomůže k tomu, že spatří lidé v Praze konečně ženu v řídící kabině metra.