Jeho otec, za první světové války francouzský legionář, vstoupil do 61. pluku. „A to byla první legie, která byla založená z československého vojska!" říká hrdě Zdeněk.

A byl to právě tatínek, který ho přivedl do vyšehradského Sokola. Pilně cvičil, aby měl sílu. Ale slety? To pro něj nebylo.

„Vždyť oni na tu slávu kolikrát nacvičovali třeba celý den! Jednou jsem si to s nimi také vyzkoušel. A byl jsem z toho tak utahaný, že to bylo naposledy, kdy mě tam viděli. To mně rodiče pořídili ribstole, na kterých jsem se doslova tejral. Zavěsil jsem se a zvedal nohy. Třeba až k nosu. To byl můj největší výkon."

IQ 140

Zatímco ostatní kamarádi z Podskalí chodili do měšťanky, Zdeněk se dostal na gymnázium. A tam mu také změřili IQ. „Tehdá jsem dostal 140 bodů! A řekli mi, že prý jsem strašně moudrý. Ale já se za strašně moudrého rozhodně nepovažuji, protože ta zkouška na IQ, to je jenom náhoda," trvá si dodnes na svém Zdeněk. A vypráví o tom, jak spolu s ním skládalo zkoušku i hodně dospělých.

„Ti už měli životní zkušenosti, mohli se rozmyslet. Kdežto my mladí, my to chtěli mít co nejrychleji za sebou, protože nás otravovalo dělat do čtverečků čárky a křížky, tak jsme to škrtali, jen to hvízdalo!" Starší a zkušenější měli prý méně chyb. „Ale já měl tu kliku, že i když jsem škrtal rychle, tak jsem to na těch 140 dotáhl. Takže jsem byl způsobilý k dalšímu studiu."

Učit se cizí jazyky? To byla radost

Zdeněk se tak dostal do kvinty. A tam se zamiloval do latiny. „Je naprosto logická. A dodnes například francouzština, němčina nebo angličtina mají časy právě podle latiny."

Hluboko do kapsy Zdeňkovi rodiče neměli, a tak když něco potřeboval, hlavně maminka to vždycky prosadila. Synovi nakoupila učebnice, zařídila mu kurzy němčiny v Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici nebo mohl vyjet na celé prázdniny do Drážďan.

Ze všech tří jazyků si udělal státní zkoušku. Učit se je, to pro něj nebyla povinnost, ale radost. „Bral jsem to poctivě. Doma jsem třeba chodil po pokoji a mluvil jsem anglicky. A pak zase francouzsky. Jen tak, sám pro sebe. Měl jsem na to knížečky se správnou výslovností. A pak, kamkoliv jsem jel, mohl jsem si všechno sám zařizovat."

Hulákali jsme s praporem

Jakmile začala válka, Zdeňkovi bylo jasné, co má udělat. „S partou ze Sokola jsme nosili prapor a hulákali jsme na ulicích. To dělali skoro všichni trochu uvědomělí Češi. A ti, co se báli? Ti zkrátka zůstali schovaní doma."

Jak sám říká, za války se naučil nemít rád Židy. „Prakticky všechny židovské rodiny mluvily německy. A když bylo sčítání lidu, tak se celé rodiny hlásily za Němce. No a oni jim to pak vrátili a udělali z toho holocaust."

Ve třídě na gymnáziu měl několik židovských spolužáků. „Ti měli ale moudré rodiče, kteří včas emigrovali do Anglie. A i prezident Beneš, když abdikoval, odjel do Anglie. Věděl totiž, že tam bude mít zázemí, oni ho tam také živili! A to se právě málo ví. Třeba já to vím od těch spolužáků, kteří se pak do Prahy zpátky vrátili."

Kvintu dodělal jako nejlepší ve třídě. Za odměnu dostal knížku Zápisy o válce galské od Caesara. „Jenže já pak o ni přišel! Dcera moje bláznivá chtěla být ve škole dobrá, tak zašla do sklepa, kde jsem měl spoustu nádherných knih, i od Ovidia, a odnesla je všechny do sběru!" zlobí se Zdeněk.

Přijeli Němci s tanky. Vpravo

Jezdit vpravo? O tom se v Československu mluvilo už od roku 1926. „Ještě moc dobře si pamatuji, jak se stále diskutovalo, že to nejde. Němci se ale s nikým nebavili. Přijeli s tanky, po ulicích začali jezdit vpravo… A ze dne na den to najednou šlo. Řidiči se zkrátka museli přizpůsobit."

Německou nadvládu pocítil Zdeněk okamžitě i na gymnáziu. Němčinu měl šestkrát týdně. Na její výuku chodil dohlížet i školní inspektor, postrach všech pražských gymnázií.

Zatracené pády

„Chodil a zkoušel německou gramatiku. A přitom ji sám pořádně neuměl. Nejvíc jsem měl vztek hlavně na ty pády. Zatímco v češtině jsme jich měli sedm, v němčině čtyři. A místo abychom hlavně mluvili, museli jsme převádět pády a myslet stále na gramatiku." Kromě mnoha hodin němčiny Zdeňka štvalo i to, že mu Němci zrušili vyšehradského Sokola.

„Rázem jsme neměli kde cvičit. Naštěstí byli Němci hloupí a nezavřeli nám cvičiště u třetí vyšehradské brány, kam jsme s kluky chodili na fotbal."

Komplikace kvůli parašutistům

Resslovu ulici nenavštěvoval Zdeněk jen kvůli kurzům němčiny. „Přes Resslovku jsem také chodil do gymnázia. A když tam byli několik dní zavření v tom dvaačtyřicátém parašutisté, tak jsme to museli se spolužáky obcházet." Tehdy také přišel jeho kamarád s nápadem. „Pojďme nasbírat velké kameny. Pojďme na Němce s praky!" hřímal.

„Naštěstí jsme mu to rozmluvili. Vysvětlili jsme mu, že kdybychom to udělali, pak by na nás také stříleli. A ne praky… A bylo by zle," vzpomíná Zdeněk, který jedním dechem dodává, že on sám byl ale střelec velmi dobrý. Když stál na Vyšehradě, prakem přestřelil celou Vltavu.

A do třetice všeho dobrého v Resslově ulici? Zdeněk se tu ženil se Zdeničkou, dívkou, se kterou se seznámil v roce 1939 kousek za Dobříší. Zdenička tam původně vůbec neměla být. Léto trávila u své tety úplně jinde. Seznámila se tam však s mladým pohledným důstojníkem.

Důstojníkovi unikla. Zdeňkovi ne

„Zdeničky maminka měla strach, že se za něj vdá, a tak jí napsala, ať přijede za ní na Dobříš. Že je tam hezky. A že je tam syn její spolužačky…" mrká lišácky Zdeněk na svou manželku, se kterou už pár let sdílí pokoj v chodovském domově pro seniory.

„Vidíte. Maminka mě uchránila před důstojníkem, ale před tímhle už ne," směje se Zdenička.

Zdeněk po právech a technice nastoupil do Centrotexu podniku zahraničního obchodu. „Byl to logický krok, když jsem měl ty státní zkoušky. Ale jazyky jsem tam stejně téměř nepoužíval. Dělal jsem statistiku."

„Počítal jsem jim závislosti na cenách surovin, ze kterých jsme vyráběli. Podle toho se nechal spočítat vliv na objem nebo ceny textilu. To byl jeden z největších oborů, co naše republika vyvážela. Třeba miliony párů bot, miliony metrů látek, stuhy, plínky…"

Za odměnu do strany?

Přestože Zdeněk přišel na několik zlepšováků, dál než na vedoucího oddělení to nedotáhl. „V jednapadesátém roce mi přinesli z kádrového oddělení přihlášku do strany. Dali mi ji se slovy tady máš velké vyznamenání! A já přitom čekal, že to bude aspoň něco pořádného třeba odměna."

Odmítnul. Když se po roce 1989 dostal ke svým kádrovým materiálům, přečetl si o sobě, že pracuje dobře. Ale jinak je nespolehlivý…