První pochod proběhl v noci 23. února, kdy se zástupci studentů dostali až k hlavě státu. Dittrich se následně zúčastnil i toho druhého, jenž proběhl 25. února odpoledne a který v Nerudově ulici násilím rozehnala policie.

„Vzpomínám na to s určitou melancholií. Policie nás nechala mašírovat různými oklikami, a když jsme přišli k Pohořelci, tak nás tam zarazili a rozehnali. Nikdo se už k prezidentovi nedostal,“ popsal 25. únor 1948 Zdeněk Dittrich.

Všetečné otázky mu nepomohly

Bydlel v té době u tety na Smíchově, a když se vrátil z demonstrace domů, celá rodina seděla u rádia. „Poslouchali, co tomu říká Londýn, a já si říkal: ‚Kriste pane, to je jak za války!‘ Člověk cítil, že ta klec zase padala. Šel jsem do své komůrky a začal si balit své věci. Dalšího dne jsem sedl na vlak do Plzně a dál.“

Narodil se 11. prosince 1923 v Bratislavě českým rodičům, kteří se vrátili do Čech v roce 1938 poté, co Hlinkova slovenská ľudová strana vyhlásila po Mnichovské dohodě autonomii Slovenska. Po maturitě na kolínském gymnáziu našel díky náhodě práci v Praze ve Státním ústavu historickém, kde pracoval jako pomocný administrativní a vědecký pracovník až do konce války.

Na podzim roku 1945 nastoupil ke studiu historie na Univerzitě Karlově a začal se angažovat politicky, vstoupil do sociální demokracie. „U komunistů jsem si to strašně rozlil, protože jsem jim ve veřejných debatách o historických tématech kladl všetečné otázky. Když ten puč nastal, tak jsem věděl, že mi tu pšenka nepokvete.“

Výslech v Řezně

Na přestupný den 29. února 1948 přešel ilegálně hranice Německa. „K hranici mne dovedl předseda Národního výboru v České Kubici, který byl formálně komunista, ale byl to starý sociálnědemokratický dělník ze Škodovky. Tam komunisté již delší dobu před pučem vyvíjeli teror na zaměstnance. Tak se jich tam hodně jako formálně přihlásilo, ale komunisti to nebyli. Ten pán mne přivedl k hranici a řekl: ‚Nalevo je český dům, napravo německý.“

Už 23. února 1948 omezili komunisté vycestování zavedením tzv. výjezdní doložky, bez níž nemohli lidé překročit hranice, ačkoli měli platný cestovní pas. Vydávala ji Státní bezpečnost, která tak bránila nepohodlným osobám opustit republiku. Lidem, kteří se obávali komunistických perzekucí, nezbývalo nic jiného, než riskovat své životy ilegálním přechodem hranic. Ty v té době strážily policejní hlídky vyzbrojené puškami, samopaly, případně služebními psy.

Když k nim ale Zdeněk přišel, zjistil, že jsou domy tři. „Trochu jsem se zděsil toho, že bych někde nesprávně zaklepal. Viděl jsem tam potůček, který se ubíral do Německa. Tak jsem podle toho potůčku šel, až jsem přišel do Furth im Waldu. To byla americká zóna a tam jsem se také přihlásil americkým vojákům.“

Čekal ho výslech americkou zpravodajskou službou v Řezně, kde se setkal i s prominentními poúnorovými emigranty, například s ministrem zdravotnictví JUDr. Adolfem Procházkou, který 20. února 1948 podal spolu s ostatními demokratickými ministry demisi a okamžitě po puči uprchl s dětmi a manželkou, významnou lidoveckou političkou Helenou Koželuhovou. Oba patřili mezi kritiky komunistů a věděli, že by je po vítězství pracujícího lidu čekalo vězení.

Dalším významným uprchlíkem, s nímž se Dittrich v Řezně poznal, byl generální tajemník Československé strany národně socialistické a profesor Univerzity Karlovy Vladimír Krajina. Ve dnech únorového puče byl Akčním výborem nejdříve vyloučen z vedení školy a později zatčen. Propuštěn byl po Benešově intervenci a podařilo se mu přejít hranici poblíž Železné Rudy.

V německém táboře

„Po výsleších jsme byli z Řezna rozmístěni. Zasloužení politici šli do Frankfurtu, odkud je poslali do Ameriky. Já se dostal do německého lágru, kde byly poměrně hrozné poměry, a tak jsme ještě s dalšími ilegálně přešli do Holandska, kde nás internovali. Zastali se nás ale holandští studenti, aby nás propustili a abychom mohli dostudovat.“

Díky tomu mohl už v říjnu 1948 pokračovat ve studiu historie na utrechtské univerzitě. „Tam to bylo jako v nebi! V Praze nás bylo jako psů a v Utrechtu třicet studentů dějepisu a pro ně šest profesorů, takže si dovedete představit ten osobní kontakt.“

Na největší nizozemské univerzitě už zůstal nejdříve jako asistent, od roku 1964 jako profesor východoevropských dějin. Vydal řadu odborných publikací, mimo jiné napsal významnou knihu o dějinách Velké Moravy. V době pražského jara se stal díky četným vystoupením v nizozemských médiích známou osobností.

Hostujícím profesorem

V nové zemi se nemohl ale angažovat politicky, pouze jako akademik, i když ho politika vždy přitahovala. Politikem se stal jeho syn Boris Ottokar Dittrich, právník a obhájce LGBT práv. Od roku 1994 zasedá v parlamentu jako zástupce liberálně-demokratické strany D66, kterou několik let i vedl. Dcera profesora Dittricha Heluska zase v roce 1981 zazářila jako herečka v úspěšném nizozemském filmu De pretenders.

Po roce 1989 přijížděl Zdeněk Dittrich do své vlasti jako hostující profesor na Univerzitu Karlovu v Praze a Masarykovu univerzitu v Brně. V devadesátých letech se všemožně zasazoval o oživení zájmu o Jana Husa. Profesor Dittrich se stal i nositelem vyznamenání Gratias Agit udělovaného ministrem zahraničních věcí ČR za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Zemřel v Utrechtu na Štědrý den roku 2015 ve věku 92 let.

Vzpomínky Zdeňka Radslava Dittricha pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy na www.pametnaroda.cz.