„Operátoři operačního střediska se denně potýkají s podobnými zlomyslnými a jinak obtěžujícími hovory, a to jak od dětí, tak i dospělých," konstatovala.

Nejde přitom o nic výjimečného. Kolegové v Praze mají stejnou zkušenost. A navzájem se shodnou, že případů, které by bylo možno označit jako zneužití linky 155, je dokonce velká část. Sem totiž patří nejen případy, kdy někdo nachází pochybnou zábavu v obtěžování kohosi neznámého, koho nevidí, ale může jen slyšet; do téhle škatulky by se daly zařadit i telefonáty, které se netýkají stavu nouze, ohrožení zdraví či života.

Operační středisko středočeské záchranky dokonce nabízí hotovou typologii telefonátů, v jejichž případě by volající udělali líp, kdyby nechali telefon na pokoji. Ačkoli je totiž každý hovor jiný, mívají hodně společného. Natolik, že je lze rozdělit do několika škatulek.

Především jsou tu „prozváněči". Někoho takového má zřejmě leckdo ve svém okolí, aniž by o tom věděl. Tihle lidé se totiž navenek příliš neprojevují. Ke štěstí jim stačí chvilka mlčení. A vzápětí následuje další obdobná chvilka – a další a další. Jde totiž o volající, kteří opakovaně prozvánějí linku 155 – přičemž zavěsí, aniž by něco operátorovi řekli. „Od jednoho takového volajícího se může jednat i o desítky telefonátů denně," podotkla Effenbergerová.

Nešvar je to opravdu rozšířený. Mnoho nechybí k tomu, aby taková byla celá desetina hovorů. Z loňského celkového počtu 178 389 volání na tísňovou linku středočeských zdravotníků jich bylo takto přijato-nepřijato 12 788.

Ještě častější – a pohříchu i otravnější – jsou výlevy „prudičů". Takových volání, kdy dotyčný nemlčí, nicméně pomoc neopotřebuje a ani nežádá, loni středočeské operační středisko napočítalo 18 229. A to už opravdu je víc než desetina. Alespoň že to zpravidla netrvá dlouho; většinou je telefonát odbyt do deseti vteřin. To prudičům stačí k uspokojení: kratičký hovor, při kterém obyčejně nejsou daleko pro vulgární slova.

Působí velmi reálně

Báchorkáři, kteří už otravují nejenom obsluhu tísňové linky, ale i zdravotnické týmy z výjezdových sanitek (jež se nerozpakují blokovat ve chvíli, kdy někdo může naléhavě potřebovat skutečnou pomoc), nejsou naštěstí rozšířeni nijak masově. Ale existují. Jejich hovory se vyznačují tím, že působí velmi reálně; jako skutečná žádost o naléhavou pomoc.

Na ohlášeném místě pak ale posádka nejenom nenajde pacienta, ale ani jakékoli indicie nasvědčující tom, že se popisovaná událost stala. „Naštěstí se dají počítat v řádu jednotek," připomněla Effenbergerová zkušenosti kolegů, z nichž plyne, že takovéhle plané výjezdy jsou sice nemilé, ale zaplaťpámbu ne zase až tak časté.

Naopak velkou zátěží pro záchranáře jsou notorici. Nikoli notoričtí alkoholici (i když i mezi nimi jsou jedinci, kteří zdravotníky opakovaně zaměstnávají – a pokud to není kvůli zdravotním komplikacím, zřejmě by leckterého bylo možno zaškatulkovat do skupiny prudičů), ale „notoričtí pacienti". Ti volají linku 155, i když není ohroženo jejich zdraví, a rychlou pomoc si vyžádají, protože znají způsob, jak s operátory hovořit, aby prostě byli nuceni záchranáře vyslat.

„Mnohdy si takový pacient zavolá sanitku k bolestem na hrudi – a když k němu přijede posádka, stěžuje si třeba jen na bolest krční páteře, která trvá dva týdny. Nebo rovnou záchranářům přizná, že se cítí sám a smutný, že chtěl jen společnost," konstatovala Effenbergerová.

„Toto zneužívání ztěžuje záchranářům pomoc lidem, kteří jsou opravdu ohroženi na životě. Kvůli vytíženosti nejbližších posádek totiž musí k vážným případům mnohdy vyjíždět posádky ze vzdálenějších základen – a tím se prodlužuje dojezdový čas sanitního vozu," připomněla souvislosti.

Tohle však volajícím, kteří si nemají s kým popovídat, a tak se osamělost rozhodli řešit pomocí jedničky a dvou pětek, nevysvětlíte. Buď to nepochopí – nebo je jim to fuk.