Rázem jsme měli málo peněz, tatínek se stal dělníkem a pracovali jsme na malém políčku, které nás drželo při životě. Začali jsme žít z ruky do huby…" vrací se zpátky v čase pětadevadesátiletý Karel Novotný.

S dalšími devíti sourozenci vyrůstal u Volyně. Vystudoval zde i průmyslovou školu. „Říkalo se jí řemenda, protože se zde učila řemesla. V rámci republiky to byla jedinečná škola."

Když v roce 1937 dokončil studia, stále ještě doznívala krize roku 1929. „Velmi těžko se sháněla práce. Mě naštěstí doporučil dílenský učitel do Lišova města truhlářů."

Necelé dvě koruny na hodinu

Nedaleko Českých Budějovic tak hned po škole dělal praktikanta. S platem 1,90 korun na hodinu.

„Pracovní týden měl tehdy padesát pracovních hodin. Byla to skvělá zkušenost, ale vydělal jsem si tak akorát na stravu, a tak mě přemluvil kamarád, abych šel zkusit štěstí do Prahy."

Dostal se do židovské firmy, kde se vyráběly skříňky na rádia pro Teslu, která dělala samotné přijímače.

Rádio byla tenkrát velká vymoženost. Na vsi měli lidi kolikrát jen rozhlas. A tak, když jsme v roce 1935 hráli mistrák s Itálií, pamatuji si, jak u nás na vesnici dal pan Podskalský rádio do okna a poslouchala celá vesnice."

Ve firmě, která sídlila v Libni, si vydělal poměrně slušně. Tisíc korun měsíčně. Ušetřit se přesto snažil, na čem se dalo. „Pomalu v každém baráku v Praze byla tenkrát vývěska, že majitelé přijmou podnájemníky. Rodina třeba žila v kuchyni a pokoj pronajali svobodným pracovníkům."

Dvouletou školu zvládl za rok 

Ve firmě dělal až do jednačtyřicátého roku. V té době už měl totiž Karel naspořeno tolik, aby mohl jít na mistrovskou školu na Žižkově náměstí. „Na Ústřední škole bytového průmyslu se učili truhláři, natěrači, čalouníci… Studium trvalo dva roky, ale já jsem díky průmyslové škole měl hotovo už za rok."

Školu sice dokončil brzy, ale udělal chybu. Vrátil se zpátky k rodičům.

„Jako študent jsem se musel nahlásit na obecní úřad. A neminul týden a dostal jsem povolání do Říše. A přitom, kdybych nešel studovat a zůstal ve fabrice, nestalo by se to." Poslali ho na polské území, kde společně s dalšími Čechy, Poláky a Jugoslávci pracoval v továrně na zápalky.

Oficiálně byl sice pracovníkem truhlářské údržby, ale během tří let se dostal i k sekání sirek, jejich balení či do skladu.

Z Říše utekl

Jakmile byla vhodná příležitost, z Reichu utekl. A dostal se začátkem února 1945 do Prahy.

„Do konce války jsem pobýval u sestry v Uhříněvsi. Protože byla těhotná a nechtěl jsem nic riskovat, šel jsem sám na komisařství, kde jsem jim řekl, že továrna, kde jsme pracovali, je už zabraná a nemohu se tam tedy vrátit. Zařadili mě proto do truhlářské dílny v Nuslích, kde jsem strávil i konec války." Ten má spojený s adrenalinovými cestami do práce. „Jezdil jsem vlakem z Uhříněvsi do Prahy. A občas se stávalo, že byl poplach, protože dělala spojenecká letadla nálety na vlaky. Když to přišlo, vlak rychle zabrzdil a my jsme se museli rychle rozprchnout do polí."

Po válce se na inzerát dostal do firmy, kde dělal konstruktéra nábytku.

„Po vojácích zůstaly prázdné poničené školy, kterým naše firma zařizovala laboratorní stoly, digestoře… V podstatě celé vysoké školy v Praze jsme zařizovali," vypráví Karel, který pracoval ve firmě i po jejím znárodnění.

„Celou dobu u jednoho prkna, zato jsem zažil, jak se vystřídaly čtyři názvy podniku."