„Zejména mladí lidé chtějí vědět, co Havel představoval, o jaké hodnoty se opíral a ptají se, proč v dnešní politice nenacházejí někoho, kdo by jim mohl ukázat směr dopředu," řekl  ředitel KVH Michael Žantovský.

Změnila se česká politika 

Sám vidí dvě příčiny toho, proč Havlovy ideje v dnešní české politice příliš nerezonují. Jednou je podle něj běžný druh politické závisti, žárlivosti, řevnivosti, který se vyskytuje všude a který se snaží umenšit velikost odkazu toho druhého, „aby příliš nezacláněl a nestínil".

„U nás v České republice je to možná oblíbenější činnost než v jiných zemích, my si na hrdiny moc nepotrpíme, každého trochu upravíme do menší velikosti, aby nám nevadil, ale to je, myslím, podružný důvod," míní.

Druhým důvodem, proč politická scéna nemá Havlova následovníka, je podle něj proměna doby. Po odeznění porevoluční euforie, zhruba od rozdělení federace v roce 1993, přestaly priority společnosti spočívat v morálním vyrovnání se s minulostí a vizí společnosti, která by byla relativně mravná a slušná a kterou Václav Havel představoval, říká jeho někdejší blízký spolupracovník a životopisec.

Kde vznikla karikatura „pravdoláskařů"

„Václav Havel jako politik vycházející z morálních východisek začal mnohým lidem překážet. Stal se nepříjemným mravokárcem, kterého nemusí přece člověk poslouchat. Odtud, myslím, vznikla i ta karikatura ‚pravdoláskařů' a lidí, kteří pořád otravují s nějakými mravnostmi a překážejí nám, abychom se co nejlépe postarali sami o sebe," říká.

Dodal ale, že pořady v Havlově knihovně, které se konají téměř denně a nabízejí témata od obhajoby lidských práv přes politiku po literaturu a divadlo, zajímají stále více lidí.

Havla neobdivuje jen pražská kavárna 

„Nejen tady, to je další ošklivý mýtus, že Havel je předmětem obdivu jen ‚pražské kavárny'," říká. Poslední rok se snaží pravidelně vyjíždět do měst po celé ČR a všude se prý na besedách setkávají s obnoveným zájmem o Havlův odkaz.

Knihovna Václava Havla existuje přes deset let, vznikla už za jeho života. „Měl velmi jasné představy o tom, jak by měla fungovat, a zanechal nám některé i v písemné podobě, to je takový odkaz, ze kterého můžeme vycházet," připomíná Žantovský poněkud úsměvnou Havlovu vlastnost, jíž bylo jisté pedantství.

Institut jako místo setkávání 

Mimo jiné se projevovalo i v dopisech z vězení, kdy své tehdejší ženě Olze přesně popisoval, jak má opravit sekačku na trávu nebo co přesně nakoupit na první večírek po návratu z vězení.

Institut, který dnes pečuje o jeho odkaz, ale měl být podle jeho představ hlavně živým místem setkávání a diskusí nejen o době, ve které žil, ale také o otázkách současnosti.

Necitlivý k recenzím svých děl 

„Nikdy se ale příliš neuroticky nezabýval tím, co po něm zbude. Celý život byl hnán zodpovědností a pocitem nutnosti udělat to, co člověk může udělat teď, než aby se příliš zabýval tím, co si o něm budou myslet lidé někdy v budoucnosti. Byl poměrně necitlivý na recenze svých děl, netrápil se tím, když se někomu nelíbilo, co napsal, a myslím si, že podobně přistupoval i ke svému odkazu," říká Žantovský.

Čtěte také: Oslava Havlových osmdesátin vyvrcholí koncertem v Lucerně