Název Klamovka je odvozen od jména rodu Clam-Gallasů, kteří pozemek odkoupili v polovině 18. století. Vlastnili jej asi 150 let, než se i se všemi nemovitostmi dostal do rukou vyučeného řezníka a starosty Košíř Matěje Hlaváčka. 

Ten se zde rozhodl otevřít módní zahradní restauraci a zámeček přestavět na tančírnu. Vystavěl také zahradní pavilon a odpočívárny osvětlené elektrickým proudem. Zahradu zkrášlil novými stromy i květinami.

Tragické řešení finančních problémů

Aby svým hostům cestu na Klamovku ještě zpříjemnil a usnadnil, nechal Hlaváček na vlastní náklady postavit jednokolejku vedoucí ze smíchovského Anděla. Košíře se tak díky němu staly v roce 1897 jednou z prvních českých obcí, kde jezdily elektrické tramvaje.

„Obecenstvo pražské hrnulo se za bránu do přírody, ale podnik páně Hlaváčkův nebyl uveden v činnost. Provedení nutných zkoušek někde vázlo a každý den pro podnikatele měl v zápětí značnou ztrátu finanční…“ psaly Národní listy 7. října 1897. Majitel se brzy začal topit v dluzích a problémy se ještě toho samého roku rozhodl vyřešit sebevraždou.

Putovní kinematograf

Odpovědí na všechny Hlaváčkovy strasti byla překvapivě hudba, která bývala jedním z největších lákadel zahradních restaurací. Tehdejší společnost milovala koncerty, především vojenské hudby. Syn tragicky zemřelého Hlaváčka si tohle dobře uvědomoval a za jeho šéfování se zde hrál jeden koncert za druhým.

Hudbu měl ostatně v krvi, jeho nešťastný otec býval vojenským muzikantem. Na taneční parket i do restaurace se konečně začaly hrnout vytoužené davy. V roce 1904 si tehdy už vyhlášený podnik zvolil pro provozování svého putovního kinematografu kouzelník a průkopník kinematografie Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor.

Od sokolovny k doupěti disentu

Zlaté časy Klamovky ale netrvaly dlouho. Velkou ránu restauraci zasadila první světová válka. Zanedbaná budova byla ve 30. letech přeměněna v sokolovnu i s letním cvičištěm a tenisovými kurty, mimochodem prvními v Československu.

Po druhé světové válce se objekt vrátil původnímu účelu a pivnice se v dobách normalizace stala útočištěm pražského undergroundu a disentu. Tehdy jste tu mohli zastihnout členy skupiny The Plastic People of the Universe, básníka Ivana Martina Jirouse, Karla Schwarzenberga a jiné známé „revoluční“ osobnosti.