Ten je společně s kamarády ve sboru už od svých dětských let a sbor se pro něj stal srdeční záležitostí. S přáteli byl u toho, když se právě hasičárna naposledy rozšiřovala. A to výrazně. Budova vznikla z bývalé zvoničky, ke které se ještě před válkou přistavěla garáž a stala se tak domovem zbraslavských hasičů. Na začátku šedesátých let pak došlo právě k největšímu rozšíření, kdy se přistavěly další části budovy.

„Jako kluci jsme čistili cihly přivezené z nějakého bourání a dědci to stavěli," vzpomíná Jaroslav Růžička. Byli tenkrát podle jeho slov jako mladí hoši do práce hrozně motivováni, protože si byli vědomi toho, že se pro ně stavělo zázemí. Zároveň to byl pro budoucnost hasičů zlomový okamžik. „Tohle neudělat, tak tu sbor pomalu umřel, protože by neměl kde žít," říká Ivo Růžička, rovněž zasloužilý hasič.

Sbor byl na tom i tak v jednu chvíli zle. A to když se oba zasloužilí hasiči vrátili na konci šedesátých let z vojny a sbor byl v útlumu. Celkem bylo v tu chvíli hasičů třiatřicet a v tomto počtu sbor i vedli. V osmdesátých letech si však řekli, že chtějí dát vše dohromady, což se jim při pohledu zpět povedlo.

Podíl na nárůstu členů v řádu desítek mají i povodně z roku 2002. „Lidi jsme už dříve přilákali kulturními akce, které pořádáme, ale výrazně se to zlomilo při povodních, kdy zdejší obyvatelé viděli hasiče, jak neúmorně pracují od rána do noci," tvrdí Jaroslav Růžička.

Zapomněli na sebe

Tehdy jim lidé do poslední chvíle nevěřili, že přijde velká voda. Když k tomu došlo, zachraňovali zbraslavští hasiči celou obec a na sebe zapomněli. „V tom fofru jsme si to ani neuvědomili," vypráví Ivo Růžička. Na připomínku mají i v sále své hasičárny desku, která označuje, kam až v budově dosáhla rozvodněná řeka.

V sálu a klubovně, které jsou součástí hasičárny, se ostatně vídají hasiči každý středeční večer a utužují tak přátelské vztahy. Třeba tím, že vždycky někdo něco uvaří a společně pak hrají na kytary a zpívají. Ostatně v rámci sboru fungují dvě hasičské kapely - Stříkačka a Hadice.

„Sbor je součást místní komunity, je spjat s tímto místem už přes sto let," míní současný starosta sboru Tomáš Růžička a dodává, že hasiči nejsou proto uzavřeni ani pro další lidi. Naopak se snaží být místem, kde se lidé mohou scházet, poznávat a v případě potřeby si vzájemně pomáhat. O tom, že sbor funguje hodně na sousedském principu, svědčí i to, že se členové zbraslavského sboru složili na nákup vlastního hasičského vozidla.

Sbor dobrovolných hasičů Zbraslav funguje hodně na sousedském principu. Potvrzuje to i skutečnost, že se jeho členové složili na nákup vlastního hasičského vozidla.

Do Německa přijeli s ponorkou

Přátelé mají Zbraslavští i za hranicemi. „Po převratu jsme jezdili do Německa. V roce 1991 jsme tam jeli poprvé," říká Jaroslav Růžička. Vypravili tam tenkrát Avií, jež německé hasiče překvapila. Kabina řidiče ve voze byla oddělena od kabiny mužstva a propojená byla jen gumovou hadičkou s náustkem, který sloužil ke komunikaci mezi těmito dvěma prostory.

Když jsme přijeli do německého Rodenbachu, tak právě nad hadicí si tamní lidé lámali nejvíce hlavu. Jeden z Němců si dokonce dělal z hadičky legraci a tvrdil, že je to ponorka. „Oni z toho byli vedle, protože už byli mnohem lépe vybaveni," vysvětlují oba zasloužilí hasiči. Nyní už spolupráce se západními sousedy opadla. „Staří odešli a mladí nemají takový zájem jako tenkrát my. Přeci jenom to byla tehdy euforie někam vyjet," shrnuje situaci Jaroslav Růžička.

Ač je zasloužilým hasičem a na světě je už skoro sedm dekád, tak se minulý rok zúčastnil závodu v požárním sportu. „Jako zasloužilý hasič byl nejstarším závodníkem, který běžel. To je v rámci Prahy rarita," popisuje současný starosta sboru tohle překvapení pro všechny ostatní účastníky.

Dav rozzlobených maminek

Jaroslav Růžička zase vzpomíná na zážitek z mládí, kdy jel spolu s kamarády a dospěláky závodit a skončili jako družstvo druzí. Tak šli s „dědkama" na oběd a pivo. Jak už to bývá, u jednoho nezůstalo. Před hasičárnu tak přijeli pozdě. U ní už v tu dobu stál dav rozzlobených maminek. Ty se hned ptaly velitele, kde se tak dlouho zdrželi. Na což jim bylo popravdě odpovězeno.

Když pak tedy vylézali mladíci ven z hasičského auta, dostávali od matiček facky. „Když jsem vyšel já, tak jsem jí taky dostal. 'Co to děláte, paní Mrázková? Proč mě bijete?' 'Škoda rány, která padne vedle. Tvoje máma tu není, tak to beru za ní,' zněla tenkrát odpověď," směje se Jaroslav Růžička.

Požárnímu sportu se sbor, jenž vznikl v roce 1879, věnuje dodnes. Vedle toho zde funguje kolektiv mladých hasičů, pořádají se kulturní akce a k zásahům vyjíždí jednotka čítající dvacet hasičů. V blízké době chtějí zdejší hasiči vybudovat pro svou techniku odpovídající zázemí. To současné nepostačuje, protože se jim vše nedaří uskladnit.