Za války jsme schovávali Američany. Dostávali jsme od nich čokoládu

Drahomíra Vacíková se narodila v roce 1941 v jižních Čechách. V osmnácti letech se přestěhovala do hlavního města. Kromě manžela zde našla ještě svou druhou životní lásku. Knihy.

Vyrůstala jste v jižních Čechách, jak na to vzpomínáte?

Měla jsem čtyři bratry a jednu sestru. Vlastnili jsme statek, na kterém jsme si pěkně hospodařili. Než se tedy všechno zvrtlo.

Myslíte kvůli válce?

Ne. Já si pamatuji jen konec války a to, že nás osvobodili Američané. Oni u nás totiž chvíli bydleli v jednom pokoji. To jich bylo více než deset. Někteří si ani nelehli do postele, jen si klekli, položili hlavu o pelest a takto odpočívali.

Jak dlouho u vás byli?

Až do podzimu. V tu chvíli jsme věděli, že je konec války, proto jsme pořád chodili v krojích. Měli jsme se s nimi moc dobře. Dávali nám čokoládu nebo žvýkačky, což jsem do té doby vůbec neznala. Vzpomínám si na jednu fotku s památníkem, na jehož podstavci bylo napsáno, že toto území osvobodila americká armáda.

Kdy jste tedy o statek přišli?

Dva roky po nástupu komunistů k moci. Tatínek byl kulak, tedy nepřítel tehdejšího komunistického režimu a národa. Vystěhovali nás ze statku a zabavili nám všechen majetek. Dali nás do 1+1 bez příslušenství. Spala jsem s maminkou v posteli, protože jak nás bylo hodně, neměli jsme ani tolik postelí.

V té době jste chodila na základní školu?

Ano. I dnes velmi děkuji Marii Terezii za zavedení povinné školní docházky. Tak jsem aspoň mohla chodit do základní školy. Na střední kvůli svému původu už ne.

Co jste tedy dělala?

Byl to problém. Dlouho jsem hledala nějakou práci. Chvíli jsem dojížděla do Budějovic. Pracovala jsem jako telefonní manipulantka. Rok jsem pak studovala večerní školu. V osmnácti jsem se přestěhovala do Prahy. Měla jsem tam bratra, který mě vzal k sobě.

Školu jste už nedodělala?

V Praze jsem si našla místo v Akademii věd a do toho studovala večerně knihovnictví. Problém ale byl, že ani na jedné ze škol nebyly učebnice a člověk byl odkázaný jen na své poznámky. Jenže já byla levačka, která píše pravou rukou. Neuměla jsem psát tak rychle jako ostatní. Bylo to složitější.

Vy jste přeučená levačka?

Jistě. Ve škole jsme museli psát pravou. Pamatuji si, že nám vždy řekli, abychom zvedli ruku, kterou píšeme. Já musela pokaždé zvednout nepřirozeně pravou ruku, abych ukázala, že s ní oprav-du píši. Ale sklon jsem měla opačný.

Studium jste musela přerušit i kvůli nemoci…

V době večerního studia jsem onemocněla plicní tuberkulózou a musela jsem být tři čtvrtě roku v sanatoriu. Právě v té době jsem se přeorientovala na knížky. I když jsem četla vždy ráda.

Jaké žánry vás oslovily?

Historické a životopisné romány o umělcích. Všelijaké knihy o lidech, kteří v životě něco dokázali.

V Praze jste našla také lásku, je to tak?

V roce 1967 jsem se provdala. Můj muž byl o devatenáct let starší. Byl šéfredaktorem Rudého práva.

Jak jste se seznámili?

Stopla jsem si ho. Tehdy mě nějak napadl opilý muž, který mě uhodil dlažební kostkou do hlavy. Měla jsem ovázanou hlavu a byla na cestě do sanatoria. Musela jsem ale stopovat, protože jsem neměla tolik peněz, abych mohla jet jinak. Když mě viděl, všiml si, že jsem raněná a svezl mě.

Padli jste si hned do oka?

Ano. Líbil se mi. Jen se mi moc nelíbily jeho ruce. Na ty jsem byla ulítlá. Měl je takové malé, drobné. Cestou jsme si povídali a rozuměli si.

Co bylo dál?

Věděl, kde pracuji, a znal i mé jméno, tak mě potom všude sháněl. Vzal seznam Akademie věd a obtelefonovával všechny zaměstnance, jestli mě znají.

Změnilo se po okupaci něco?

Vzpomínám si, že jsme měli trabanta a naboural nám ho jeden z tanků. Mého muže pak vyhodili částečně z práce i kvůli mně. Takže pro změnu hledal zaměstnání on. Nějakou dobu se živil jako recenzent knih, peníze ale musel brát na cizí jméno. Někdy dal pomalu víc peněz na daně, než byla jeho výplata.

Neměla jste strach přivést dítě do takového prostředí?

Ne. My jsme děti moc chtěli a usilovali o ně. Vždy jsem říkala, že mé děti jsou vymodlené a vydřené. Tím, že byl mezi mnou a manželem takový věkový rozdíl. Nám vždy chvíli trvalo, než se to podařilo.

Věřili jste, že se situace brzy zlepší?

Snažili jsme se tomu věřit. Ale i když tanky později odjely, ruský vliv tu byl pořád znát. Až do roku 1989.

Tušili jste, že může dojít k něčemu takovému, jako byla revoluce?

Po pravdě jsme něco takového vůbec nečekali. Ale byli jsme velmi šťastní. Manžel byl dávno v důchodu. Byl za války vězněný, takže mohl jít do důchodu dříve. Pamatuji si, že jsme byli na koncertě, když zrovna armáda opouštěla republiku. To byl takový slavný moment.

Změnily tyto události podle vás Prahu a Pražany?

Z počátku bylo hlavní město takové živější a lidé začali více podnikat. Opravovalo se především Národní muzeum, které bylo hodně poničené od střel z tanků. Ale i ostatní domy. Na téměř všech stavbách bylo lešení. Jak jste vnímala rozdělení Československa? S tím jsem nikdy nesouhlasila. Jenže Slováci neměli rádi Václava Havla. Neuznávali ho jako prezidenta. Já jsem ho měla ráda. I jeho první ženy Olgy jsem si velice vážila.

Čtěte také: Oldřich Šlejmar: Z ruských vojáků jsme měli legraci