Předtím prožíval idylické dětství jedináčka v rodině prokuristy Emila Picka, v prostorném bytě na pražských Vinohradech. Pavel si z té doby nepamatuje mnoho. Rodinný domek v Jablonné, kam Pickovi jezdili na prázdniny k babičce a dědečkovi, film Sněhurka a sedm trpaslíků v kině Flora, dětský časopis Punťa s kreslenými komiksy o pejsku Punťovi a jeho partnerce Kiki, kamaráda Petra, se kterým si hrál na židovském hřišti na Hagiboru a který válku přežiL, kamarádku Kittinku, která nepřežila, návštěvu pouti, kde si tatínek zakrýval Davidovu hvězdu aktovkou.

Jeho rodiče se v prvních měsících protektorátu snažili emigrovat. Okruh států, které přijímaly uprchlíky, se stále zužoval, a tak ze zoufalství svěřili své úspory člověku, který se vydával za venezuelského konzula. Byli podvedeni, víza nedostali a další pokusy o emigraci už vzdali. Rozhodli se celou rodinu nechat pokřtít. „Naivně si mysleli, že uniknou Norimberským zákonům,“ poznamenává Pavel Pick.

Šlojsování brambor i staří lidé v bídě

Pickovi byli povoláni do transportu a 30. ledna 1942 se dostavili do dřevěných baráků naproti Veletržnímu paláci. V obzvláště krutých mrazech tam Pavel s rodiči a s babičkou Olgou strávil několik dní. Čekala je cesta na nádraží Praha-Bubny, odtamtud vlakem do Bohušovic a potom pěšky do Terezína. „Když jsme přišli, dostal jsem teplou kávu s mlékem, pořád to cítím, jaká byla báječná,“ vzpomíná Pavel Pick. S mámou a babičkou spali na zemi na slámě v bývalých kasárnách, vyjít ven se nesmělo.

Po odchodu českého obyvatelstva z Terezína v červnu 1942 nastaly změny: vězni byli rozmístěni do uprázdněných bytů a domů. Do obydlí sedmi tisíc místních obyvatel nacisté postupně nacpali až 58 500 vězňů.

Pavel potom téměř až do osvobození bydlel s maminkou, babičkou a další ženou v prádelně velkého bloku U Slunce, kde bývala hospoda a hotel. Některé děti v Terezíně znal už z židovského hřiště na Hagiboru. Společně prolézali půdy a sklepy, hráli si na dvorcích, „šlojsovali brambory“. („Šlojsovat“ je termín z terezínského slangu, znamená vlastně ukrást nebo šlohnout, ale v podmínkách ghetta šlo o činnost každodenní a široce rozšířenou.)

„Minimum z těch dětí se po válce vrátilo.“

Velkou dětskou vášní bylo sbírání obalů od žiletek, na dvorech někdy vystupovali kabaretiéři z Vídně, Pavlovi utkvěl jeden z jejich popěvků o impedigu. Byl také na představení dětské opery Brundibár, ve kterém účinkoval jeho hudebně nadaný kamarád Štěpán Sommer. „On potom působil v Anglii jako Raphael Sommer, vynikající koncertní mistr na violoncello.“

K děsivým stránkám života v Terezíně patřila situace starých lidí: „Zbídačelí chudáci staří lidé v hrozném prostředí. Na dvoře Magdeburských kasáren byla výdejna kuchyně. Tam stály fronty stařičkých lidí s ešusy. Tahle vzpomínka ve mně zůstala,“ vypráví Pavel Pick. Neméně děsivé bylo setkání s duševně nemocnými, zavřenými v kasematech v takzvané Kavalírce.

Úsměvy, pohoda, transport

Život v Terezíně byl nepředvídatelný, řízený mnoha náhodami. Skutečný smysl mnoha nacistických rozkazů mohli věznit jen odhadovat. V roce 1943 správa ghetta rozhodla, že všichni obyvatelé ghetta musí v útvarech napochodovat do Bohušovické kotliny. Pavel šel s rodiči, ráno tam, večer zpátky. Na okolních kopcích stáli esesáci s kulomety. Důvod, proč se to vše dělo, byl nejasný. „Byla to velká akce,“ říká Pavel Pick.

Ještě větší rozruch způsobilo natáčení propagandistického filmu, které v roce 1944 dostal za úkol známý předválečný židovský režisér a herec z Německa, Kurt Gerron. Terezín se kompletně proměnil: na náměstí se postavilo pódium pro orchestr, otevřela se banka vydávající zvláštní bankovky – terezínské peníze, postavilo se dětské hřiště, pavilóny, děti si vesele hrály, dospělí se procházeli po ulicích, povídali si a usmívali se. Pohoda a příjemná atmosféra filmových záběrů měla svět přesvědčit, že Terezín je dobré místo k životu. Podobné divadlo se odehrálo při návštěvě delegace Červeného kříže:

„Velká sláva. Rahm, velitel ghetta, rozdával dětem sardinky, po odjezdu delegace šly všechny děti do plynu.“

Stejný osud potkal i režiséra Gerrona a celou jeho rodinu.

Pavlův otec pracoval v Terezíně v kuchyni a po čase se tam spřátelil s vídeňským uzenářem Heinrichem Hornem. Ten chodil v Terezíně do Klubu těžkých atletů, kteří navštěvovali i dozorci. Díky tomu si mezi nimi vytvořil známosti, které mohly mít cenu života. „Táta vyprávěl, že jednou v kuchyni myli kotle a přišel tam Heindl, ten největší gauner mezi dozorci. Přišel a zezadu plácl toho Horna do zad a říká: ‚Nu, wie gehts, Heini?‘ Ten se otočil, plácl ho a říkal: ‚Gut.’“

Právě díky těmto kontaktům rodina Pickových válku přežila. Na konci října 1944 z Terezína odjížděl poslední transport do Osvětimi. Tentokrát byli na seznamu i Pickovi. Díky vlivu Heinricha Horna ale mohli v Terezíně zůstat, pod záminkou, že Emil Pick jako kuchař je pro chod ghetta nepostradatelný.

„Táta stál vedle toho Horna a ten mu říkal: ‚Neboj se.‘ A skutečně jsme byli vyreklamovaní z transportu.“

Babička Olga ale v transportu zůstala a zahynula v Osvětimi.

Jdem na Žida!

Těsně před koncem války do Terezína přijely transporty vězňů z koncentračních táborech na východě, s nimiž se v ghettu rozšířila infekce skvrnitého tyfu. Pavlův otec pomáhal epidemii potlačit společně s lékaři, kteří přijeli z Prahy. Pickovi zůstali v Terezíně do září 1945, otec pomáhal likvidovat ghetto.

Pavel Pick uvádí, že z pražských dětí se jich domů vrátilo pouhých padesát. Po návratu rodina bydlela zprvu v hotelu Paříž. Posléze jim vrátili jejich vinohradský byt, ale bez jakéhokoli nábytku a majetku, který v něm zanechali. I tak měli větší štěstí než mnoho jiných židovských navrátilců, kteří ve svých bytech našli nové nájemníky.

Protože Pavel se v Terezíně v rámci možností vzdělával, mohl v září 1945 nastoupit rovnou do čtvrté třídy obecné školy v Perunově ulici. Poprvé se tady setkal s lidovým antisemitismem: „Někteří kluci na mě pořádali hon a křičeli: ‚Jdem na Žida, jdem na Žida!’“ Stěžoval si řediteli školy Dubskému, ale ten si se šikanou nevěděl rady:

„Tak jim říkej Čechu, a máš to,“ poradil mu.

Školní katechetka zjistila, že byl za války pokřtěný, a tak ho přizvala do výuky náboženství. Pavel se zanedlouho stal zapáleným křesťanem, ale když později nebyl vybrán jako ministrant, nesl to jako osobní křivdu a od církve se odvrátil. Načas se potom stal stejně zapáleným pionýrem.

Po maturitě se rozhodl pro studium medicíny a díky stipendiu Humboldtovy nadace mohl strávit rok a půl na stáži v univerzitní nemocnici v Düsseldorfu v tehdejším západním Německu. S překvapením zjistil, jak se Německo a Němci za dvacet let proměnili: němečtí medici se mu omlouvali za selhání generace svých rodičů. S otevřenými projevy antisemitismu se tam nesetkal.

Míša Čaňková, Barbora Šťastná