Pak se dal symbolicky, na dvě písně, aby si ho mohli nafotit přítomní fotografové, do tance.

„Čím je ten člověk slavný? To je nějaká celebrita?" ptá se mě znovu. A uvědomuji si, že vlastně nevím, jak mu mám odpovědět.

„Je to chlápek, který v 90. letech provozoval jednu takovou hodně známou diskotéku, jezdil s nahými holkami po Praze, zahrál si asi ve dvou filmech, a pak byl na 18 let odsouzen za objednávku vraždy svojí manželky a jejího přítele. Tvrdí, že nic takového neudělal. Teď se po těch 18 letech vrátil na svobodu," vysvětluji. „No a proč jsou tady ti novináři?" naléhá Ital a já si v tu chvíli sahám do svědomí.

Proč tady vlastně jsem? Protože mám osobní slabost pro Nahotu na prodej, polozapomenutý český pokus o akční velkofilm, ve kterém Jiří Krampol předstírá neohroženého detektiva, co si zrovna tak rozumí s pistolí jako s fernetem, dcera Jana Třísky se poprvé a naštěstí naposledy objevila ve filmu, každý výbuch zpravidla přijde o pět vteřin dřív, než má, a jakýsi Ivan Jonák zde hraje vůdce podsvětí?

Protože mě zaujala pozvánka na Facebooku, kde bylo krátce před akcí 270 potvrzených hostů, v propozicích stálo, že si mají obléct sako a červenou kravatu, a k tomu nechyběla fotografie, na které onen Ivan Jonák, tehdy v časech jeho největší devadesátkové slávy, pózuje s holandským europopovým duem Twenty 4 Seven, které terorizovalo diskotéky a hitparády, jako bylo novácké Eso s náctiletou Terezou Pergnerovou?

Retrovečírek v duchu 90. let s bizarním hlavním hostem v podobě odsouzeného kriminálníka, který si za posledních pár dní užil víc mediální pozornosti, než za celý život požije lékař, co zachrání tisíce jiných životů. Větší zlo asi letos na pražské klubové scéně zažiju jen sotva. Takže vážu červenou kravatu a jdu.

Jen na pozvánky? Kdepak, smí každý

Fotograf, který celý den lamentuje, kam jsem ho to ve čtvrtek v noci vytáhl, se mě do poslední chvíle snaží zastavit: „Dovnitř se stejně nedostanem. Je to tam jenom na pozvánky," tvrdí mi u vchodu, a když vidím trojici bodyguardů, co by to natřela i Stevenu Seagalovi, trochu zapochybuji. Ale pustí nás bez řečí. A muž, co stojí u dalšího vchodu s kasičkou, na které stojí: „Dobrovolné vstupné, ve prospěch Ivana Jonáka," se s námi i přátelsky dává do řeči. „Takovou akci jsme tady ještě neměli," říká, a když ukazuje sklenici napěchovanou tisícovkami, poznamenává, že jsme fakt divný národ.

Ale nemá smysl moralizovat, už jsme v tom. Na první pohled trochu nuda. Žádné červené kravaty uvázané do půli těla, fialové obleky ani DJ Bobo. Za gramofonem je chlápek, co si říká DJ Uwa, a celé to prý pro Jonáka zorganizoval. Hraje současnou taneční produkci, prý proto, aby Ivan věděl, co dneska letí. Hlavní postava večera ale na poslech stejně moc času nemá. Od začátku akce je v obležení. Média o něj pečují, jako o Karla Gotta. A když si zrovna dají pauzu, zdraví se s Jonákem jeho blízcí. Lahev šampusu na jeho stole funguje jako bezedný nápoj.

Přidávám se do řady. „Není vám to nepříjemné a divné, že máte kolem sebe pořád tolik novinářů?" ptám se ho. „Už jsem si na to zvykl, třeba jednou napíšou pravdu," směje se, a když se spustí blesky objektivů, okamžitě se chopí sklenice a přiťukne si se všemi, co jsou zrovna kolem. „Jenom, ať si mě fotí. Ať vidí, jak si spokojeně žije invalidní důchodce," tvrdí.

Na dotaz, kdy začne podnikat a zase otevře libeňský Discoland, reaguje vyhýbavě: „O tom nesmím mluvit. To nikdo neví." Ale mám prý čekat nečekané.

„Ve Valdicích mi říkali Fénix," chlubí se. A hned mi představuje kamaráda, co s ním prý dva roky seděl, ale jinak je slušný otec od rodiny, co poctivě pracuje a provozuje hospodu.

Jestli si dělá srandu, nebo mluví vážně, na něm nepoznáte. Ale jedno se mu musí nechat, když vám k tomu pevně stiskne ruku, působí to skutečně upřímně. Nedivil bych se, kdyby to zkusil v politice. S politiky, kteří působí upřímně, porušují desatero, pak přijmou Krista, a přesto zase působí upřímně, až je vám jich líto, máme už zkušenost. Že je Jonák trochu jiná váha, je už minimální problém: i my jsme zase o něco otrlejší než v roce 2005.

Celebritou není náhodou

Takže se ani nedivíte, když propuštěnému oslavenci o půlnoci pořadatel DJ Uwa daruje portrét s nápisem „Ivan na Hrad". „Těchto 30 minut je pro tebe, Ivane," říká do mikrofonu a přece jen pouští pár jmen z devadesátek: DJ Bobo, Culture Beat… A když spustí ještě starší hit švédské Abby Money, Money, Money, Jonák se na chvíli dá do tance. Akorát na foto… Je zřejmé, že pohyb mu nedělá dvakrát dobře na těle. Ale ví přesně, co média chtějí. Už v 90. letech na sebe uměl ukázkově přitáhnout pozornost.

Z pohledu britského sociologa Chrise Rojeka je na první pohled modelovou celebritou, která není ani urozeného původu, ani nic zvláštního nedokázala, přesto je populární její status utvořila média. Komunikace s médii ale není jednostranná. Zpravidla v ní druhá strana musí jít naproti. Ukazuje se to čím dál víc v případě tragického konce Ivety Bartošové, kterou bulvár na každém kroku nesledoval jen proto, že o to byl zájem. Ani nejaktivnější paparazzi nebude u jejího domu slídit měsíc v kuse, aby zachytil, jak ji rodina vede pomočenou. Echo mu bohužel musel dát někdo ze zpěvaččina okolí.

Také Iveta Bartošová, jak v nedávné Jasné řeči Josefa Chuchmy v České televizi poznamenala Irena Reifová, byla modelovou celebritou, jejíž status utvořila média. Byť kdysi byla i výraznou zpěvačkou a dalo se tedy hovořit o tom, že si svoji slávu „zasloužila".

Celé to ale není tak jednoduché, protože schopnost zaujmout média je dnes samostatná profesní oblast, a ti, kteří jsou v tom nejlepší, za svoje služby inkasují slušné peníze a dostává se jim označení typu „mediální mágové". Nedá se tedy říct, že by vůbec nic neuměli a v novinách se objevovali náhodou, jen proto, že zrovna není o kom psát. Ani Pavel Novotný se nestal možná nejznámějším bulvárním novinářem posledních let u nás proto, že by byl jen „protekční spratek".

Italskému turistovi tedy zřejmě příště odpovím, že to je každopádně někdo, kdo to hodně dobře umí s médii. Ale zároveň si zkusím slíbit, že žádné příště hned tak nebude, protože jakákoli publicita pro Jonáka je v první řadě podpora jeho byznysu: čím víc se o něm bude psát, tím dřív zase v Libni otevře svoji diskotéku.