Příběh profesora, který našel uprostřed běsnící heydrichiády mravní sílu odsoudit veřejně popravu tří svých studentů, zpracoval nejdřív spisovatel Jan Drda. Jeho povídka Vyšší princip vyšla po válce jako součást sbírky Němá barikáda.
Popravčí četa zastřelila studenta i jeho otce
V roce 1960 pak na její motivy natočil režisér Jiří Krejčík dodnes slavný film, v němž hlavní roli neopakovatelně ztvárnil František Smolík. Jak povídka, tak film se staly v Česku součástí obecného povědomí. Zastínily tak skutečný osud, jímž se Drda inspiroval.
Jedenadvacátého června roku 1942 ukončily výstřely na táborské střelnici život devětačtyřicetiletého ředitele příbramského gymnázia Josefa Lukeše. Popravčí četa zastřelila i studenta šestého ročníku jeho gymnázia Antonína Stočese a jeho otce Vojtěcha, majitele příbramského řeznictví. Oba byli zatčeni 15. června 1942, tedy v době, kdy na středních školách opravdu vrcholily maturitní zkoušky, což později připomněla povídka i film. Jinak se ale jejich příběh od literárního a filmového obrazu v mnohém lišil.
Tíhu doby nesl sám
Josef Lukeš se narodil 7. února 1893 v Plzni a vystudoval filozofickou fakultu české univerzity Karlovy s aprobací z latiny a z řečtiny. V říjnu roku 1922 odešel učit na Slovensko. V roce 1939 se vrátil do Prahy a jako ředitele ho přidělili státnímu gymnáziu v Příbrami. Vedení školy převzal právě v době nástupu protektorátu.
„Za jeho působení jsme žili ve škole jako v idyle, když vezmete v úvahu onu dobu. Učili jsme se jako dříve, půjčovali jsme si knihy z profesorské knihovny, jejíž správu vzal po předchozím knihovníkovi sám ředitel Lukeš. Teprve po jeho popravě jsme se dozvěděli, že nevyřadil ani jednu knihu, ačkoli měl k tomu příkaz," uvedla v kronice jedné z tříd příbramského gymnázia jeho bývalá profesorka Marie Jandová-Janovcová. „Tuto tíhu, které si musel být vědom, nesl sám, nikomu se nesvěřil, nikdo o došlých příkazech neměl ani tušení."
Ve skutečnosti statečný a nesmlouvavý
Jaký byl ředitel Lukeš? Oproti filmovému obrazu byl o dvacet let mladší. Nebyl ani starým mládencem, měl ženu. Reálný je za to obraz navenek nesmělého až plachého muže, který uměl projevit v rozhodujících chvílích výraznou vnitřní sílu. „Tichý člověk mluvící nevzrušivým, spíš přitlumeným hlasem, kterého jsme považovali na první pohled za snad i trochu neprůbojného, byl ve skutečnosti statečný a nesmlouvavý," popisuje Lukeše Marie Jandová-Janovcová.
Ředitelův odpor proti protektorátním nařízením začal téměř okamžitě po zavedení protektorátních pořádků. Když zemská školní rada nařídila, že školy musí z knihoven vyřadit všechny závadné knihy, převedl Lukeš knihovnu pod sebe. Zapsal, že knihy vyřadil, ale neudělal to.
Inspektor přikázal nepustit studenta k maturitě
Situace se však brzy přiostřila. Sedmého a osmého května 1942 přišla inspekce německého školního inspektora Wernera na to, že v knihovně stále ještě zůstávají „závadné" knihy. Werner také zabavil studentovi Karlu Kubátovi německy vypracovanou charakteristiku Karla Havlíčka Borovského a přikázal nepustit ho k maturitě. Lukeš spolu s dalším profesorem Františkem Francouzem (viz foto v kroužku) intervenovali na Zemské školní radě a dosáhli toho, že Kubát mohl odmaturovat mimo abecední pořadí. To ale nebyl konec.
Dne 12. května vtrhla do školy německá komise, vedená šéfem ministerstva školství Willingerem, která ostře zkritizovala nejen školní sbírky a „muzeální" výzdobu školy, ale také způsob výuky profesorů Poláka, Staňka, Praibiše, už zmíněného Francouze a dalších. Na Lukeše byl v tu dobu už nasazen konfident jeho vlastní student Miroslav Červenka.
Trio kolaborantů
Miroslav Červenka studoval VI. B. příbramského gymnázia, učil se ale špatně. S šesti čtyřkami a s nedostatečnou z němčiny neměl šanci postoupit. Možná právě tady začala jeho „kariéra" udavače: znal se totiž s členem kolaborantské organizace Vlajka Karlem Kepkou a doufal, že ten mu s pozdější maturitou pomůže. Ale potřeboval se mu zavděčit.
V roce 1942 se Červenka stal svědkem scény, jíž později v lehce modifikované podobě vylíčil i film. Jiný student Antonín Stočes vytrhl z časopisu Zdroj fotografii Adolfa Hitlera a hodil ji do koše se slovy, že v časopisu nemá co dělat (filmový Ryšánek počmáral smuteční Heydrichovu fotografii).
Německý učitel vyslíchal
„Zanedlouho jsem se potkal s Kepkou. Zastavil mne v Pražské ulici a ptal se, co je nového. Ukázal jsem mu noviny, ale on odpověděl, že ho zajímá, co je nového ve škole. Na to jsem mu vyprávěl Stočesův případ. Kepka se rozčiloval a říkal, že je to velké darebáctví. Jednou se mě zas ptal, co je nového v řečtině, kterou u nás přednášel dr. Lukeš. Já jsem mu řekl, že v řečtině si čteme články z řecké čítanky, které jsou stejného obsahu jako články, jež byly v normální čítance zcenzurovány.
Jsou závadné a dají se vykládat ve smyslu proti Říši… Kepka na to nic neřekl, ale pak jsem byl zavolán na městskou policii v Příbrami…, kde mě začal vyslýchat německý učitel, esesák Teufel," vypověděl Červenka u poválečného Lidového soudu, který jej za udavačství odsoudil na patnáct let (odseděl si osm, po propuštění pracoval v lese, kde zahynul při lesní nehodě).
Kepka starší vstoupil do Vlajky
Herbert Teufel působil v roce 1942 jako šéf příbramské ústředny SD a ředitel německého gymnázia. Po příchodu do Příbrami v roce 1940 soustředil kolem sebe skupinu kolaborantů, kam patřil i Karel Kepka a jeho stejnojmenný syn, který se znal s Červenkou.
Kepka starší vstoupil brzy po 15. březnu 1939 do Vlajky, a to i přesto, že za první republiky byl funkcionářem Sokola a členem Svazových skautů. V roce 1940 byl už členem Vlajky i jeho syn a oba navázali spolupráci s Teufelem.
Popravy a lži
Antonín Stočes, který se stal předobrazem k romantickému Vlastimilu Ryšánkovi, byl synem majitele řeznictví Vojtěcha Stočese. Na rozdíl od filmového Ryšánka nebyl Stočes právě excelentním studentem: měl čtyřky ze čtyř předmětů. Na druhé straně nebyl povrchním člověkem. Dokazují to nejen svědectví pamětníků, ale i Stočesova báseň z vězení z doby před popravou: „Ó, odpusť, poutníče, jenž neseš tuto zprávu, že pláči! Já vím, že nejsou v právu. Odpusť! Ty spěcháš v domovinu, zatímco já zde v cele bídné svou marně hledám vinu, za niž mám na smrt jít, za niž již nesmím žít, za vinu, která není. Ó Bože, přijde rozednění?"
Tato báseň zachycuje zřejmě pravdivě Stočesovy pocity na rozdíl od jiného jeho dopisu, v němž označuje za svého udavače pouze Červenku a prosí pozůstalé, aby mu odpustili. K napsání tohoto dopisu donutil Stočese Teufel, který nechal studenta mlátit pěstmi, gumovými obušky a ocelovými pruty. Teufel si tak chtěl opatřit alibi a nechat největší vinu na Červenkovi.
Odvedli ho přímo od maturit
K zatčení Stočesových i ředitele Lukeše došlo 15. června 1942, pro Lukeše si gestapo přišlo opravdu přímo do maturitní třídy. „Maturovala jsem odpoledne. Dělala jsem zkoušku z němčiny a vedle mě seděl pan ředitel Lukeš. Ozvalo se zaklepání na dveře, v nich se objevila tvář profesora Mareše. Žádal doktora Lukeše, aby vyšel ven. Pan ředitel vstal, měl knížku pod paží. Jeho vzpřímenou a noblesní postavu jsme vlastně tehdy viděli naposled," vzpomínala ve školním almanachu tehdejší abiturientka Marie Vlasová.
„Máme dokument, v němž se Lukeš dávno před událostmi z roku 1942 zavazuje, že coby ředitel gymnázia osobně zodpovídá za to, co budou jeho žáci říkat na veřejnosti a jak se budou chovat. To byl zřejmě důvod, proč byl zatčen a popraven," podotýká ředitelka Státního okresního archívu Příbram Věra Smolová. Zaznít by ale mělo i to, že v gestapáckých seznamech osob nebezpečných protektorátu a Říši figuroval Lukeš už dlouho.
Kdo byl vyšší princip?
Hned několikrát zaznělo v příběhu jméno Františka Francouze, v době heydrichiády padesátiletého profesora, který spolu s Lukešem protestoval proti vyloučení studenta Kubáta od maturit. Francouz je kontroverzní postavou příběhu. Podle vzpomínek některých studentů byl předobrazem „Vyššího principu" on. Ale jeho poválečné působení jej značně problematizuje.
V roce 1948 Francouz ve škole povýšil, akční výbor Národní fronty v Příbrami ho pověřil jejím vedením. V roce 1971 pak tento profesor v publikaci „100 let gymnasia v Příbrami (18711971)" na danou dobu zavzpomínal. „Na počátku školního roku 1948/1949 se dostal do čela žákovské samosprávy žák demagog… Jako předseda si dal ihned odhlasovat, že samospráva bude vydávat školní časopis, ale když se články časopisu rozcházely se snahami školy, časopis byl ředitelstvím zastaven.
Vyslovil tu slavnou větu někdo?
Přesto žactvo zůstávalo v nedůvěřivém postoji ke škole až do doby, kdy byl demagogický žák zatčen a odsouzen pro vyzvědačství k trestu osmnácti let vězení… Po tomto uklidnění škola mohla nerušeně plnit svůj úkol, který jí byl ukládán politickým vývojem, úkol vychovávat budoucí socialistické občany," napsal Francouz. Jak to tedy bylo s onou slavnou větou „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem"? Vyslovil ji někdo?
Podle vzpomínek pamětníků tato věta na půdě gymnázia během protektorátu skutečně zazněla, a to opravdu z Lukešových rtů. Bylo to ale dlouho před atentátem a věta mířila proti tyranii v obecné rovině. Lukeš ji pronesl při přednášce o antickém Řecku. „Do dnešního dne vidím pana ředitele, jak stojí před první lavicí prostřední řady s knihou v levé ruce a vztyčeným ukazovákem ruky pravé a klidně a nebojácně cituje tuto myšlenku starořeckých filosofů," uzavírá v almanachu příbramského gymnázia student Václav Novák.