Kolik vás v té době bylo na noční dohled svoláno?

V době pohotovosti tam byla celá parta zámečníků a elektrikářů. V noci konkrétně osm lidí. Na zásah jsme šli druhého dne ve dvou, to už byla situace velmi kritická.

Byl jste celou noc vzhůru, nebo jste se střídali?

Nespal jsem vůbec. Potřebovali jsme jít už domů všichni, protože jsme byli unavení, ale čekalo se, až hladina klesne. Ostatní byli nakonec posláni domů, protože podle krizového štábu to vypadalo, že by všechno mělo být v pořádku a nikdo nečekal, jak se situace rychle zhorší, a jak se hladina prudce zvýší. Proto jsme tam uzavírali všechny ostatní uzávěry už jen my dva s elektrikářem Jardou Špitálským.

Čtěte také: SPECIÁL: Deset let od povodní

Jak jste na jednotlivých stanovištích mezi sebou komunikovali?

Jak se dalo. V tu chvíli byly telefonní linky přetížené, takže jsme si dávali vědět všemi dostupnými způsoby.

Znáte celý podzemní tunel žluté trasy nazpaměť?

Skoro. Co se týče tlakových uzávěr, mám na starosti celé „Béčko", od Rajské Zahrady až po Zličín.

Měl jste v tu chvíli, kdy jste viděl nápor vody strach?

Určitě jsem strach neměl. Měli jsme všichni takové divné pocity, ale strach to nebyl.

Bylo to proto, že jste měli dobrý výcvik pro krizovou situaci?

S uzávěry se manipuluje každého půl roku, čili jsme byli v pohodě, co se týká přípravy a výcviku. Bylo to ale asi proto, že jsme nikdo z nás netušili, v jak pokročilém stavu povodeň je, a jak je voda natlakovaná. Kdybychom věděli, že průchodky vylítnou jedna za druhou, asi bychom utíkali.

Změnila se od roku 2002 nějak vaše příprava nebo plán bezpečnostní akce?

Jsou to pevně dané předpisy. Po povodních se udělal nový protipovodňový plán a podle něj také nové cvičení, na základě kterého se jede. Ale základní opatření jsou stejná a jsou fungující.

Jak uzavírání stanic vypadalo, a odkud kam uzavírka, kterou jste měl na starosti, vedla?

Uzavírali jsme vše postupně; od Florence až po Národní třídu. Dostali jsme za úkol evakuovat všechny čtyři stanice. Z Florence jsme přecházeli povrchem na stanici Náměstí Republiky, a potom už podzemím přes Můstek až ke stanici Národní třída.

Jak metro vypadalo, když jste se do něj poprvé od uzavření vrátili?

Strašně. To bych vám nepřál vidět. Všechno bylo poničené a od bahna.

Uvědomil jste si zpětně, že jste byl v bezprostředním nebezpečí po celou dobu?

To jsme tam nakonec byli všichni. Když jsme potom uzavírali tunelové uzávěry na Smíchovském nádraží, střídalo se tam přibližně třicet lidí. Bylo to nutné, protože situace byla velmi vážná. Všichni se zalarmovali a šlo se tam po tmě pouze s baterkami, protože vše už bylo vypnuté.

Co považujete za největší úspěch záchranných akcí?

Právě to, že se nikdo neutopil a nikomu se nic nestalo. Nikdo nikde nezůstal díky dobré organizaci. Materiály se vždycky dají nahradit, ale život ne.