Žijeme ve městě plném rekreačních sportovců. Takřka každý Pražan, vyjma zapřísáhlých peciválů a nemohoucích, má ve sklepě či na balkóně zaparkované kolo, případně brusle. Nebo si jde po práci jen tak zaběhat. Prostě aktivně vybít stres z neustále se zrychlujícího pracovního tempa. A protože léto nám tento rok příliš nepřeje, spíše než na plovárny míříme právě na cyklostezky a in–line dráhy.

Dnes nás raději nebude zajímat, která z cyklostezek je či není předražená a o kolik. Podíváme se na jejich kvalitu, vybavenost a sjízdnost.

Projeli jsme se po všeobecně známé a cenami ověnčené bruslařské „dálnici“ na Ladronce i po relativně nové trase pod Vítkovem. Navzdory Blance jsme zamířili také do Stromovky a prodírali jsme se tlačenicí bruslařů na Zbraslavi. Náš sportovní redaktor zátěžově otestoval bruslařskou dráhu poblíž zoo. Jeho reportáž přineseme na začátku příštího týdne. Ostatní závěry si přečtete nyní.

Nutno však přiznat, že hlavní město by si zasloužilo více tras. Bohužel se zřejmě budeme muset na dlouho spokojit s tím, co máme. Na další cyklostezky nejsou a nebudou peníze.

Redaktoři Deníku vyrazili na brusle a kolo

Na kolečkových bruslích Trojou podél Vltavy. Přes výmoly i bláto

Všední odpoledne, žádné horko, obloha trochu pod mrakem… ideální počasí na brusle.

Vybral jsem si cestu podél Vltavy, po které jezdím poměrně pravidelně (pravidelně = kdykoliv se mi chce, toto léto se mi chtělo poprvé).

Předem bych chtěl případné zájemce o vyzkoušení této trasy upozornit, že nejde o klasickou cyklostezku.

Od zastávky Pelc Tyrolka jsem sešel dolů k Vltavě a u tenisových kurtů se začal se obouvat do bot s kolečky.

První problém

Zjistil jsem, že se mi za poslední měsíce podstatně zkrátily ruce. Když jsem se totiž před létem ohnul a chtěl si brusle zavázat, tak mi to šlo podstatně jednodušeji. Za neustálého funění a smíchu fotodoprovodu jsem se do bot nasoukal a s přáním brzkého cíle jsem se vydal na cestu.

Prvních pár stovek metrů je pro bruslaře poměrně náročných, protože musí zdolávat popraskaný asfalt a přeskakovat prorůstající trávu. Poté se najede na ulici Vodácká, kde se dokončuje nový most a pak už je cesta pohodlná. Není-li tedy po dešti a na cestě není zaschlé bláto od těžkých stavebních strojů.

Dál cesta pokračuje směrem k loděnici. Během projížďky potkávám směs cyklistů, bruslařů, maminek s kočárky i pejskařů. Chodník už je z rovného čistého asfaltu, takže se jede výborně a pomalu se blížíme ke sportovnímu kanálu. Tam je trochu problém s hustším provozem, a to od vodáků nesoucích si své nádobíčku do Vltavy nebo od aut, vodáky přivážející.

Plynule se napojíme na ulici Povltavská a jedeme podél Vltavy. Trasa vede kolem řeky spoustu kilometrů, ale na pohodlnou projížďku stačí skončit nebo se otočit pod botanickou nebo zoologickou zahradou.

Výhodou této trasy je určitě hezké prostředí, které je díky vodnímu kanálu a častému tréninku na něm také poměrně originální.

Nevýhodou je ovšem to, že se téměř neustále musíte vyhýbat autům, které jezdí do loděnice nebo na stavbu. Pro nenáročného bruslaře je to ovšem příjemná cesta s několika příjemnými zastávkami.
Od Bulhara na Krejcárek za hodinku (ovšem pěšky)

U Bulhara na ni vkročíte a po asi padesáti minutách z ní sejdete – cyklostezka pod Vítkovem nabízí tuto možnost pěším. Pokud zvolíte jako dopravní prostředek kolo, in-liny nebo třeba koloběžku, budete v cíli o dost rychleji. Ale já se v teplém odpoledni podíval na cyklostezku právě očima chodce – vstup na stezku má povolen.

Hned u Bulhara se nabízí zajímavý pohled na tzv. nové spojení, čímž je míněna trať z Hlavního nádraží na východ metropole i celé republiky. Stezka má se železnicí společné ovšem především to, že vede po její bývalé jednokolejové trati oficiálně zrušené v září 2008. Trať vedla po jižním úpatí Vítkova, velmi pomalu stoupala a asi na půl cestě ke Krejcárku se zanořovala do tunelu. Ten je hlavním lákadlem pro její uživatele.

Asi po dvou stech metrech – celá cyklostezka je dlouhá přes tři kilometry – odbočují ze stezky vpravo schůdky, jež ústí na malebnou zahrádku – tedy restaurační, ale ve skutečné zeleni. Bohužel na vrátkách je nápis zakazující vstup s výjimkou hostů místního hostelu.
Stejná situace se opakuje o nějakých tři sta metrů dál, kde se stezkou těsně sousedí Čajírna nad vokem, která je zřejmým přívěskem známé hospody u Vystřelenýho voka. Ani do čajírny se nedostanete, byť i před ní přímo zve k posezení pár stolků s lavičkami.

Nové vstupy a vchody

close zoom_in Asi po kilometru lze konečně ze stezky sejít. Tedy spíše se skutálet do uličky Pod Vítkovem, která navazuje na křižovatku s ulicí Prokopovou a Koněvovou. Potom už přichází významná křižovatka s Tachovským náměstím. Zde se pod Vítkov v příčném směru ke stezce noří Karlínský tunel pro pěší, v němž ovšem lze rovněž jezdit na kole. Cyklisté tu tedy mají volbu: buď pokračovat na Krejcárek, nebo sjet vpravo a pokračovat tunelem do Karlína.

Potom již přichází sólo pro železniční tunel. Je vždy zážitek jít někudy, kudy se normálně chodit nesmí a tady se nesmělo chodit skoro 140 let. V tunelu jsou po obou stranách vyštěrkované pásy asi metr široké a uprostřed vyasfaltovaný pás se dvěma jízdními pruhy, něco jako dálnice pro cyklisty. Je tu dost chladno, ale když je venku 26 stupňů, přijde to ochlazení vhod.

„Maruško, pojď už zpátky, už jsme došli na své místo, jdeme domů!“ Dívám se, kdo to volá a vidím staršího pána venčícího malinkého jorkšíra. Ptám se, jak pozná v tunelu to své místo. „Tady podle té malůvky, sem vždycky dojdu a vracím se, dál mě nohy nedonesou.“ S pochopením kývám hlavou – malůvka je hezká, ale ten anglický nápis vedle je poněkud přisprostlý.

Ráj cyklistů i psů

To, že se stezka od začátku stala rájem nejen cyklistů, ale i pejskařů, má i své stinné stránky. Jsou to samozřejmě psí památky, které se vyskytují v lepším případě po stranách stezky v zeleni, v horším přímo na stezce. Než se všichni majitelé naučí mít u sebe pro pozůstatky po svých miláčcích sáčky, bylo by dobré je i s příslušnými koši podél stezky rozmístit. A nechat stezku občas „vyluxovat“, ten odér, který v některých místech náhle zavane, opravdu není příjemný.

Když je vidět světlo na konci tunelu, blíží se i konec stezky. Za tunelem je ještě výhled na novou výstavbu v Karlíně a Libni. A pak již přichází estakáda na Krejcárku se stanicí tramvaje.

Po příjemné hodinové procházce usedám na devatenáctku a vracím se do „města“. Jen mi na tom konci stezky, kde i jinak musí chodit dost lidí, chybí nějaký stánek s občerstvením. Jedno orosené by po té štrece sedlo.
Do Stromovky za Maroldem, ale hlavně dejte pozor na Blanku

Trochu jsem se tam bál vyrazit, přece jen by se mi pod nohama mohla propadnout zem a rázem bych se ocitl na exkurzi v tunelovém komplexu Blanka.

Je to samozřejmě hodně přitažené za uši, ale zhruba před dvěma lety by se tomu určitě nikdo nesmál, tehdy byla v Královské oboře obří jáma a bylo štěstí, že to nikoho nestálo život.

V každém případě je však Stromovka ideálním místem pro rekreační i kondiční sportování Pražanů. Zejména pak těch z Holešovic, Troji, Bubenče, ale kousek to sem mají třeba i z Libně.

Luxusně se zde dá běhat, jezdit na kole i kolečkových bruslích. Za redakci Pražského deníku jsem se odhodlal pro brusle.

Vystoupil jsem na Výstavišti s myšlenkami na jedinečnou Martinu Sáblíkovou a cílem, že projedu Stromovku křížem krážem, a tak se také nakonec stalo. Perfektní asfaltové cesty k tomu přímo vybízejí.

Na druhou stranu mi bylo jasné, že jsem hodně ležel v žaludku všem projíždějícím cyklistům. Spor mezi nimi a in-line bruslaři lze s jistotou označit za neřešitelný. Navíc při svých klátivých pohybech a mávání rukama, jsem na cestě zabral prostor, jak maminka s trojčaty a bernardýnem.

Chyby se ve Stromovce hledají těžko. Lokalita je dobře proznačena, cesty jsou čisté, nechybí přehledné informační tabule, které jen někde podléhají choutkám vandalů.

Není problém se občerstvit, a kdo nemá brusle, může si je zapůjčit hned na začátku Stromovky, kousek pod Výstavištěm.

Odtud lze vyrazit k Troji, do zoo, k Letné či do Bubenče. Mezitím je pak možné zastavit a za skromných 25 korun si prohlédnout Maroldovo Panorama bitvy u Lipan.

Praha jde v Královské oboře s dobou, a tak se zde dokonce třídí odpad, pořádek tam rozhodně je. V podstatě jediným úskalím tak zůstávají stromy, respektive jejich kořeny, které do značné míry narušují některé cesty. Pak je mnohdy složité tyto úseky na bruslích překonávat, nicméně pro ty, kteří jsou v tomto oboru na rozdíl od redaktora Deníku zdatní, to pravděpodobně problém nebude.

Výsledek je tedy jasný, Stromovka má jedničku. Je v centru Prahy, je překrásná, má vše, co by měla mít, i ten klid, který Pražané často marně hledají. Přemysl Otakar II., za jehož vlády byla Stromovka založena, by byl jistě nadmíru spokojený.

Abych nezapomněl. Jedna ostuda tady je. Kdy už Praha konečně zrekonstruuje Šlechtovu restauraci a povznese z popela její zašlou slávu? Zatím se na ní akorát sune zem.
Hladký, bezpečný povrch a dva jízdní pruhy. To je in–line park Ladronka
Rekreační rychlobruslaři si mohou užít na „dálnici“


Pokud v Praze existuje bašta pro rekreační „rychlobruslaře“, musí to být jedině Ladronka. Trasa tu totiž připomíná dálnici s povrchem tak dokonalým, že by ty skutečné české dálnice mohly tiše závidět. Tedy nic moc pro vyznavače freestyle. Ti ať raději zůstanou u Národního divadla, u „Stalina“ na Letné, nebo někde ve skateparku. Konec konců, na Ladronce by mohli přijít k úrazu. Provoz je tu dost hustý. Ovšem zpravidla plynulý.

Jízdní pruhy odděleny vodorovným i svislým dopravním značením hovoří za vše. Také speciální pruh pro cyklisty v obou směrech je výmluvný. Zde se jezdí podle pravidel, tak jako na dopravním hřišti. Tři okruhy o celkové délce téměř čtyři a půl kilometru uspokojí i náročnější „trackové“ vytrvalce. Co se může na první pohled zdát jako zbytečný nadstandard ocení především bruslaři začátečníci.

Nejen, že si tu mohou brusle půjčit, zaplatit kurz základů jízdy a za příznivý poplatek se vybavit helmou a chrániči. Svižnější sportovci je na trase mohou bezpečně předjíždět, tedy pokud se v protisměru nerýsuje jiná, rychle jedoucí parta.

Na Ladronce se vám také těžko přihodí, že si vás po případném karambolu nikdo nevšimne a vy zůstanete ležet ve „škarpě“. Areál je sice členitý, ale zároveň dost přehledný a hlavně každý nedeštivý den plný lidí.

Ne nadarmo získala Ladronka řadu ocenění. Je vskutku multifunkční a navíc velmi dobře dostupný autem, autobusem i tramvají. Stačí jen vědět, kde leží křižovatka Vypich.

A pokud nejste vášnivými bruslaři, můžete si sem skočit třeba jen na procházku (po chodníčku), na dobré jídlo a pití do zdejší stejnojmenné usedlosti, nebo si zahrát plážový volejbal či fotbal. Rodiče dětí pak ocení velké hřiště s prolézačkami a skluzavkami. A ani
v zimě neleží Ladronka ladem. Na udržovaných stopách si tu užívají běžkaři.
Cyklo a in-line stezka z Vyšehradu do Zbraslavi je zkouškou tolerance
Nejdelší bruslařská trasa v metropoli je přeplněná


Nikde jinde v metropoli nebude spor mezi bruslaři a cyklisty tak častý, jako na stezce, která vede od vyšehradské skály a dá se po ní dojet až na Zbraslav. Záleží, zda jste zrovna v cyklistickém dresu, či máte na nohou brusle s kolečky. Podle toho volíte adresáta svých nadávek.

Bruslaři jsou obvykle pro cyklisty nepředvídatelní v pohybu a špatně se předjíždějí, cyklisté, kteří dupou do pedálů, zase až moc rychlí pro bruslaře. V užších místech hrozí kolize.

Trasa podél pravého břehu Vltavy vede po nábřeží od tunelu pod Vyšehradem, její povrch nejdříve tvoří drobné kostky, ale dají se zvládnout i na bruslích. Dále je pak asfalt dobré kvality. Pokud potřebujete v první polovině trasy nutně občerstvení, musíte se spolehnout na vlastní zdroje. Teprve areál Žlutých lázní nabízí první spočinutí.

Dále pak trasa vede po nábřeží až ke golfovému hřišti a bývalému areálu modřanských ledáren. V tomto místě a dále směrem do Komořan už stezku lemují stánky s občerstvením, kde se dá i s bruslemi na nohou pohodlně usednout a dát si něco k pití.

Pokud se hodláte vydat až na Zbraslav, ujedete na in-linech celkem slušných 11,5 kilometrů. Většina rekreačních bruslařů ale končí u stánku v Komořanech těsně před prodloužením stezky dále do Zbraslavi.

Deník se zeptal, proč bruslaři preferují přeplněnou stezku? „Je dlouhá, v podvečerních hodinách tu zase tak přeplněno není,“ odpověděla Ivana E. z Prahy. Podle názorů dalších bruslařů je dobře dopravně dostupná. Od vyšehradského tunelu je to jedna zastávka na metro. To ovšem neplatí teď, protože nábřeží je na dvou místech rozkopané.

Pokud chcete využít stezku v létě v podvečer, kdy je ještě relativně vidět, je nutné myslet na brýle. Blízkost Vltavy, z jejichž proplouvajících parníků mává sportovcům posádka, totiž znamená také vyšší výskyt obtížného hmyzu.