Po skončení první světové války měla Praha zájem stát se díky své poloze významným světovým centrem. Proto již v roce 1919 došlo k založení společnosti Pražské vzorkové veletrhy, která měla ambici organizovat prestižní výstavy.

I když se první akce konala na starém Výstavišti v Holešovicích, bylo zřejmé, že tamější prostory nesplňují požadavky na pořádání moderních výstav a veletrhů.

Nikdy nerealizované výstavní centrum

Proto byla už v roce 1924 vypsána architektonická soutěž na výstavbu veletržního centra se dvěma paláci, hotelem a rezidenčním domem. Komplex těchto budov měl stát v ulici vedoucí k původnímu Výstavišti na místě slévárny a navazovat tak na původní Výstaviště i na nedalekou Buštěhradskou dráhu.

První část komplexu se podle návrhů architektů Fuchse a Tyla začala stavět v roce 1924 a již v září roku 1928 byla budova otevřena výstavou, která oslavovala desetileté výročí vzniku republiky.

Shromaždiště pro deportované Židy

Nový veletržní palác měl několik unikátů a prvenství. Jeho železobetonová konstrukce byla první svého druhu na světě a i samotný palác je považován za první funkcionalistickou stavbu v Praze.

Náklady na jeho vybudování činily 81 milionů korun, což byla tehdy značné suma. Při stavbě se spotřebovalo tolik hmoty v objemu, kolik bylo potřeba na stavbu 55 činžovních domů.

Ačkoliv palác nakonec zůstal jedinou realizovanou stavbou z plánovaného komplexu, konala se zde řada výstav a veletrhů. Ve třicátých letech začali do suterénu budovy chodit filmoví fanoušci do kin. V přízemí fungovala kavárna. Během německé okupace byl prostor před palácem využíván jako shromaždiště pro Židy, kteří byli následně deportováni do Terezína.

Po válce se Veletržní palác stal sídlem podniků zahraničního obchodu, jako byl například Tuzex či Strojimport. Poslední veletrh se zde konal v roce 1949, v provozu pak zůstalo pouze kino.

Po požáru se uvažovalo o zbourání

V srpnu 1974 celý palác vyhořel. Celková škoda se vyšplhala na tehdy astronomických 224 milionů korun. V následujících letech se uvažovalo, zda torzo budovy nezbourat. Na konci sedmdesátých let bylo rozhodnuto rekonstruovat palác pro potřeby Národní galerie (NG), která zde měla vytvořit ucelenou sbírku umění dvacátého století.

Palác byl pro veřejnost otevřen až v roce 1995, výstavní prostory zabírají tři podlaží, jedno náleží pracovištím NG, podzemí a jedno podlaží technickému zázemí.