Tlak bychom si měli nechávat měřit alespoň dvakrát ročně. „Nejlépe však při každé návštěvě lékaře, hlavně u praktika a internisty, ale třeba i u zubaře a ženy u gynekologa,“ říká profesorka Renata Cívková z české společnosti pro hypertenzi.

Vysokým tlakem neboli hypertenzí u nás trpí asi 40 procent dospělých, po padesátce je to již polovina. S věkem tento počet roste, takže mezi sedmdesátníky činí počet postižených až 70 procent.

Cílem Světového dne hypertenze je mimo jiné upozornit na význam znalostí o krevním tlaku, o jeho měření, prevenci a včasné léčbě. Optimální tlak je 120/80, normální do 129/84, vysoký začíná od 140/90. Kromě měření tlaku při návštěvě lékaře se doporučuje i pravidelné domácí měření.

Čísla občas sporná

„Pro zjištění skutečné hodnoty je nutné provést tři měření v krátkém časovém odstupu a z nich udělat průměr. To první by se nemělo brát v úvahu, protože zpravidla bývá vyšší než skutečnost,“ vysvětluje profesor Jiří Widimský, místopředseda České společnosti pro hypertenzi. Podle něj mohou být u některých pacientů hodnoty zvýšeny jen při měření v ordinaci, zatímco doma je mají v normě. Pak jde o tzv. syndrom bílého pláště. Když si pacient doma naměří vysoký tlak, ale u lékaře ho má normální, jde o tzv. maskovanou hypertenzi. Widimský také doporučuje pro domácí měření spíše pažní než zápěstní tlakoměry.

Profesor Jan Filipovský, předseda České společnosti pro hypertenzi, řekl Deníku: Je nutná agresivní léčba

close zoom_in Vysokému krevnímu tlaku se někdy říká tichý zabiják, protože nebolí a zpočátku také nevadí. Právě proto je třeba znát jeho hodnoty. Jak se v tomto směru změnila situace za posledních dvacet let, pomohla osvěta?

Situace se skutečně zlepšuje. Máme populační studii Monika, která probíhá již od osmdesátých let, takže můžeme srovnávat. Pokud jde
o četnost výskytu, tak ten stav se moc nemění. Ale zatím poslední studie Monika z let 2008/9 nám ukázala, že zhruba už 80 procent lidí, jimž jsme zjistili hypertenzi, o ní vědělo. To je docela úspěch, protože v osmdesátých letech se to pohybovalo kolem padesáti šedesáti procent. Ovšem také úspěšnost léčby hypertenze při tom posledním screeningu byla větší, kolem 35 procent, což odpovídá stavu v jiných vyspělých evropských zemích.

Objevily se za těch dvacet let nějaké nové metody léčení hypertenze, nebo nová doporučení hypertonikům?
Pokud jde o léčbu hypertenze, pak ta režimová opatření platí stále obecně pro srdečně-cévní onemocnění a moc se nemění. A bohužel
v léčbě hypertenze také nejsou moc účinná. Samozřejmě, že přibývá léků na hypertenzi, těch je dnes veliká paleta, navíc – což je důležité – používáme kombinace léků. Domnívám se, že pokud by nemocní řádně užívali léky a pokud by jim byla ordinována správně silná, správně agresivní léčba, pak bychom byli schopni dobře kontrolovat 90 až 95 procent hypertoniků.

Nyní se uvažuje o zavedení nových předpisů, jež budou obsahovat místo názvů konkrétních léků jen účinnou látku. Nebude to trochu matoucí pro pacienty, kteří jsou na některé léky zvyklí třeba řadu let?
To je složitá koncepční otázka určená spíše organizátorům zdravotnictví.

U originálního léku je přece jen větší záruka toho, že jsou tam dodrženy všechny výrobní postupy, jaké se použily v době, kdy s tím lékem byly prováděny klinické zkoušky. Generická firma vezme stejnou účinnou látku, ale ten další výrobní proces už může být odlišný. Rozdíl pak může být ve vstřebávání léku, v jeho tolerování v trávicím traktu a podobně.

Jaké výhody by tedy měla přinést tzv. generická preskripce?

O generické preskripci uvažují politici proto, že se domnívají, že se tak ušetří, ale s tím si nejsem jistý. Generické firmy investují hodně do marketinku, aby přesvědčily lékaře k předepisování svých léků, místo toho, aby srazily podstatně cenu, řekněme na polovinu. Pokud dostaneme originální firmy z trhu pryč, pak generické firmy nasadí takové ceny, že se jim skoro vyrovnají. Myslím si, že je třeba držet určitou rovnováhu mezi firmami originálními a generickými a nedělat v tom nějakou revoluci. Tento způsob předpisů znám jen z Kanady.

Stále se mluví o hektičnosti dnešní doby, která přináší stresy a lidově řečeno ničí nervy, odborně řečeno zvyšuje krevní tlak. Dá se to nějak statisticky prokázat?
Nemyslím si, že by to šlo statisticky podchytit. Jak jsem řekl, výskyt hypertenze je stále zhruba statný, jako byl před rokem 1989. Co se však týče stresu, je třeba rozlišovat negativní stres a pozitivní stres. Nemyslím si, že by dnešní doba obsahovala více stresu. Jen ta doba komunistická obsahovala více negativního stresu a ten je z hlediska škodlivosti daleko horší. Dokazují to mimo jiné i pokusy na zvířatech. Takový negativní stres nejen zvyšuje krevní tlak, ale vyvolává například i srdeční arytmii. Naproti tomu pozitivní stres se vyskytuje u těch činností, které děláme rádi. Krevní tlak se při něm zvýší, ale netrvá to dlouho – vrátíme se totiž potom brzy
k normálnímu tlaku, protože jsme spokojeni, že jsme udělali to, co jsme udělat chtěli.

Významnou roli hraje při vysokém tlaku i dědičnost. Jak to ale, že v rodině jeden ze sourozenců hypertenzi má a druhý ne?
To je typická situace. Pokud v rodině mají rodiče hypertenzi, pak pravděpodobnost, že ji budou mít děti, je veliká. Je to ale složitější. Krevní tlak se dědí prostřednictvím mnoha genů. Je tam celá řada genů, jež zvyšují krevní tlak , a také nějaké, jež ho snižují. Výsledkem je souhra obrovského množství genů. Dědičnost hypertenze se zkoumá od 50. let minulého století, dnes se na ni vynakládají zdaleka největší prostředky ve výzkumu hypertenze u nás. Bohužel, resumé těch 60 let výzkumu je, že nevíme o moc víc než na začátku.