Starosta Prahy 4 Pavel Horálek si od vzkříšení památky slibuje čilý zájem především rodin s dětmi. V sousedství vodárny totiž město zřídilo moderní dětské hřiště. „Nabízí řadu průlezek, a rozličných herních prvků, jako je například lanový komplex, lezecká stěna, tobogány, skluzavky houpačky či trampolína,“ upřesnil mluvčí Prahy 4 Michal Sochor.

Nápad „města bez vody“

Nyní se ale ponořme do historie samotné vodárny. Na začátku 20. století nebylo tehdy ještě samostatnému městu Vršovice povoleno připojit se k projektu Káranské vodárny, tedy společného zdroje pitné vody pro Prahu.

Vršovičtí se tedy musely dívat jiným směrem a jejich zájem se zaměřil na okolí Vltavy. Nakonec našli vhodné místo v Braníku na pravém břehu řeky. Stavba s názvem Vršovická vodárna v Braníku začala vznikat v roce 1905.

Architekt a designér Jan Kotěra, který projektoval například i budovu právnické fakulty na náměstí Curieových, vytvořil hodnotné dílo ve stylu pozdní geometrické secese. Výrazně uplatnil červené režné zdivo s kontrastními zeleně glazovanými ozdobnými prvky. Vodárna se po dokončení stala dokladem toho, jak esteticky může být ztvárněn komplex průmyslových staveb.

Už v roce 1907 začala fungovat a pitnou vodou zásobovala také okolí radnice v Michli a malou část území Nuslí. „Vltava byla zdrojem vody všech pražských vodáren, jen na území Braníka a Podolí existovaly tři samostatné vodárny: pražská, vinohradská a vršovická. Na místě zbořených vodáren pražské a vinohradské dnes stojí Podolská vodárna,“ uvedla Marcela Dvořáková ze společnosti Pražské vodovody a kanalizace.

Podolská vodárna dnes funguje jako záložní zdroj pitné vody pro Prahu a její útroby si mohou prohlédnout zájemci v rámci projekt Praha technická, který zpřístupňuje technické stavby na území metropole veřejnosti.

Rekreační účel

Až v roce 1927 se připojila vodárna v Braníku k pražské vodovodní síti. Jedním z problémů, se kterými se musela potýkat, byl fakt, že leží v záplavové oblasti. Voda v tamějších studních se kvůli povodním opakovaně stávala závadnou. Tyto problémy si vynutily v roce 1924 instalaci přístroje na chlorování vody, pravděpodobně prvního svého druhu v tehdejším Československu.

Už tři roky před tím však byl výkon vodárny připojen k pražské vodovodní síti. I přes problémy působené záplavami fungovala vodárna až do 60. let 20. století, kdy se z ní stal zdroj vody pro civilní obranu hlavního města.

V 70. a 80. letech byl areál a část budov využíván pro rekreační vyžití zaměstnanců tehdejších Pražských vodáren. V bývalé uhelně fungovala sauna, vinárna, klubovna a kulečníkový sál, v patře čerpací stanice se nacházely šatny pro volejbalisty, tenisty a nohejbalisty, kteří využívali antukové kurty na rozsáhlých pozemcích. Několik let se v areálu hrála i nejvyšší nohejbalová soutěž. Záměr využít části strojovny jako ubytovny však nebyl realizován.

Na začátku devadesátých let došlo k demontování zbytků vodárenského zařízení a v roce 1997 se objekt stal majetkem hlavního města a o pět let později kulturní památkou. Ani tento krok jí však neubránil postupnému chátrání. Zřítila se dokonce konstrukce střech nad původní strojovnou.

JAN PUCI