V Lazarské ulici bylo ve čtvrtek nezvykle živo. Už od půl jedenácté se tam na několika místech ozývala hudba, od prostého bubnu, přes čelo až po klavír. Z melodií nejvíce poutaly pozornost ty Ježkovy.
Občanské sdružení Asistence tu jako příspěvek ke Dni boje za práva lidí se zdravotním postižením (5. května) pořádalo happening Jedeme v tom s vámi a sbíralo podpisy pod petici Lazarskou bez bariér. U výtahu z metra Národní třída v ulici M. D. Rettigové se shromáždilo několik vozíčkářů a jejich asistentů a nabízeli kolemjdoucím svezení.
„Ono to totiž pro vozíčkáře jinak nejde. S vybudováním výtahu jako druhého výstupu z metra Národní třída sice získali bezbariérový vstup do stanice a výstup z ní, ale přestup do tramvaje zde možný není ve stanici Lazarská chybí totiž nástupní ostrůvek. Vozíčkáři proto musí jet na nejbližší stanici a ta je ve Vodičkově ulici," říká Erik Čipera ze sdružení Asistence, který je koordinátorem akce.
Vozíčkářem jen na zkoušku
Lepší než vidět je vyzkoušet si na vlastní kůži. Nebo na vlastní ruce a zadek? Usedám do jednoho z připravených mechanických vozíků, dostávám přiděleného asistenta a průvodce-vozíčkáře, jímž je pan Tomáš Uhlík. Chopím se rukama kruhů z chromovaných trubek po obou stranách vozíku a vydávám se na cestu. Jako první mi upadne příruční taška, v níž mám dokumenty, diář, diktafon a další novinářské náležitosti. „To je nejlepší mít nějak přivázané," radí mi pan Uhlík.
Po chodníku s asfaltovým povrchem to ještě jde, horší je chodník dlážděný, tam už netrénované ruce cítí každou drobnou nerovnost. A to nemluvím o kočičích hlavách, jež je při přejezdu z Lazarské do Vodičkovy také třeba překonat. Samostatnou kapitolou je spád chodníku chodec si toho ani nevšimne, ale vozíčkář ano: téměř všechny chodníky se mírně svažují ke straně, zřejmě proto, aby z nich lépe odtékala dešťová voda. Jenže mně to stále na tu stranu strhává: když jedu do Vodičkovy, je ze mne pravičák, při cestě zpět naopak levičák.
Směr vozíčku lze korigovat zabráním rukou pouze na jedné straně. Zdánlivě jednoduché, ale v praxi? Po tom dnešku mi určitě narostou svaly. Časem ovšem přijdu na to, že lepší než více zabírat na jedné straně je přibrzdit stranu druhou prostě jako u tanku.
Vídeňská zastávka
Konečně jsem dorazil do stanice Vodičkova ve směru Karlovo náměstí. Zde je chodník rozšířen do vozovky tak, že zároveň vytváří nástupní ostrůvek. V době, kdy není ve stanici tramvaj, mohou přes chodník v tomto úseku jezdit automobily. Jde o tzv. vídeňskou zastávku, která byla ve Vodičkově ulici zkušebně instalována již před nějakým časem, a vozíčkáři jsou s ní plně spokojeni.
Kdybych chtěl jet dál linkou číslo 9, pak mi pojedou někdy až tři nízkopodlažní spoje za hodinu. Ovšem ve dne, v nočních hodinách žádný. „Zřejmě nečekají, že by si i vozíčkář chtěl večer někam zajít, třeba do kina či za přáteli," říká Alena Kadlčková z Asistence.
„To pak zbývá taxík a to se prodraží," přidává se pan Uhlík. Současně chválí vídeňské zastávky, které podle něj rády využijí i maminky s kočárky a starší, méně pohybliví lidé. Podle něj byla má jízda na vozíku typická pro začátečníka: špatně jsem držel směr a nedokázal se bez pomoci dostat přes snížený obrubník.
Raději se vydávám na zpáteční cestu. Tu zvládám místo původních dvanácti za „pouhých" deset minut. Pan Uhlík to prý normálně „zmákne" za tři minuty. To je vidět ten trénink. S úlevou vstávám z vozíku a s údivem zjišťuji, že mě bolí nohy, jako bych ušel několik kilometrů. Je to zřejmě důsledek nepřirozené polohy nohou a vlastně i celého těla.
Včerejší akce vozíčkářů ukázala, že překonat dvě stě či tři sta metrů navíc není žádná legrace i pro trénovaného člověka. Snad si to magistrát uvědomí a postará se o nástupní ostrůvek v Lazarské tak, jak to slíbil při otevírání nového vstupu do metra.
Erik Čipera z o. s. Asistence řekl Pražskému deníku:
Na ostrůvek čekáme dva roky
close
zoom_in
Erik Čipera je známý svou neúnavností co si umíní, to prosadí tedy až dosud. Tak, jako se mu podařilo prosadit bezbariérový přístup do stanice metra Národní třída, tak nyní bojuje i za bezbariérový přestup na tramvaj ve stanici Lazarská. Hovořili jsme s ním včera na happeningu Jedem v tom s vámi v Lazarské ulici.
Co si od této akce slibujete?
Doufáme, že se magistrát rozhoupe a Lazarskou zpřístupní, protože to slibuje už asi dva roky a pořád nic.
Chtěli byste tu tzv. vídeňskou zastávku, jako je v nedaleké Vodičkově ulici?
Ne, to nechtějí městské části. Ale jsou ochotné přistoupit na zastávkové mysy to znamená, že chodníky jsou protaženy až ke kolejím, ale auta nejezdí přes ně, nýbrž po kolejích. Takovýchto zastávek bez ostrůvku je v Praze ještě asi 40 a my tu čekáme dva roky na jednu jedinou v Lazarské. Přitom tady u metra je to důležitější než někde jinde.
Některé klasické nástupní ostrůvky mají na konci snížené okraje, jiné ne. Proč?
Protože standardně to mají jen ty nové nebo modernizované, jakmile se ostrůvek opravuje, tak už je povinnost tam ten snížený okraj udělat.
Chystáte nějakou podobnou akci v dohledné době?
Ano, už na konci května budou dva týdny jezdit šéfové různých firem z domova do práce na vozíku. Každý den pojede jeden, například z Metrostavu, Avasu, MasterCardu atd. Myslím, že tak vhodnou formou poukážeme na postavení vozíčkářů a jejich potíže v denním životě.
