„Vozíčkáři nemohou mít sex a založit rodinu,“ slýchává často čtyřiačtyřicetiletý Tomáš Lanc. Kroutí hlavou, jak je možné, že ve 21. století je toto téma tabu. A lidé si myslí, že je tato základní lidská potřeba lidem na vozíku odepřena.

Devětatřicetiletý Michael Mencl se však nediví, že je tato představa mezi lidmi rozšířena. „Vždyť si to myslí i mnozí doktoři!“ říká Michael, otec dvou malých dětí.

„Když jsem s manželkou absolvoval v těhotenství všechna ta vyšetření, všichni lékaři do jednoho automaticky předpokládali, že byla manželka na umělém oplodnění. Neumíte si ani představit, jak jsem se hrdě dmul, že to tak není,“ směje se Michael.

Členka gorilí smečky v Pražské zoo samice Kamba.
PODÍVEJTE SE: Gorilí teta Kamba oslavila padesátku

Třiatřicetiletá Tereza Dudová zase denně bojuje s tím, že se k ní veřejnost chová jako k malému dítěti.

„Skoro pokaždé, když na mě promluví cizí člověk, tak se mnou mluví, jak kdyby mi bylo 10. To jejich zjemnění hlasu a výraz starostlivé babičky… A na to navazuje i automatické tykání lítostivé pohledy, nucená pomoc, nevyžádané rady na primitivní úkony nebo ignorování mé osoby,“ popisuje Tereza.

V restauraci se jí běžně stává, že se číšník ptá na objednávku toho, s kým tam zrovna je. „Copak jsem vzduch?“ zlobí se Tereza.

Mám tělesné postižení, ne mentální!

To zažívá pravidelně i Tomáš Lanc, který od sedmnácti let žije s pomocí osobních asistentů. „Ano, jsem závislý na fyzické pomoci druhé osoby. Potřebuji obléknout, zajistit osobní hygienu a další věci, kteří ostatní lidé dělají sami a téměř rutinně. Ale jsem zatím jen osoba s tělesným postižením, nikoli mentálním! Mozek mi funguje celkem slušně,“ směje se Tomáš, který má vysokoškolské vzdělání.

Nechápe tedy, proč i ve 21. století na něj i na úřadech nemluví napřímo. „Stále mají mnozí úředníci tendenci mluvit s mým doprovodem. V první chvíli mě považují asi za nesvéprávného.“

Auto bez speciálních úprav

Dalším často zažitým mýtem je, že vozíčkáři nemohou řídit auto. A když už, tak ho musí mít speciálně a draze přestavěné. „Moje první auto, šedý kombík, nemělo žádné úpravy. Jenom jsem měl brzdu na ruku. I plyn jsem si mačkal nohou. Ale je fakt, že v zimě nohy rychleji promrznou, takže to se mi mačkalo blbě,“ zavzpomínal Michael Mencl, který však upozorňuje, že záleží na příčině ochrnutí.

„Třeba paraplegici po zranění páteře to mají jinak. Ale oni zase drapnou vozík, složí si ho za minutu, kdyžto já jsem se soukal do auta deset minut,“ říká Michael, který projel Evropu křížem krážem.

Ilustrační foto.
Dechová zkouška pro řidiče i spolujezdce? Nově samozřejmá věc

„Zpětně si říkám, že ale bylo třeba dost odvážné jet skoro 6500 kilometrů do Portugalska a zpět s kamarádkou, která neměla řidičák…“

V současné době má Michael z Holandska speciálně upravenou dodávku. „Některé věci jsem ale musel vracet do původního stavu, protože by mi tu ani neprošly přes technickou kontrolu,“ říká Michael, který s dodávkou pravidelně vyzvedává děti a jezdí nakupovat. „Vyklopí se mi zadní kufr, najedu, zaaretuji si vozík a sedím celou dobu přímo na něm.“

A jaké má postižení?

Kdo se hodí jako partner k vozíčkáři? No přece vozíčkář… Takový myšlenkový pochod měla před lety bývalá kolegyně Terezy Dudové.

„Chtěla mi domluvit rande s chlapcem na vozíku. Samozřejmě to není nic špatného, ale bylo to vážně jen z důvodu toho, že měl nějaký handicap. Bylo to takové to, že já jsem sama a on taky, tak proč to nedat dohromady. Nikdy jsem na to rande nešla, protože mi nikdy nebylo řečeno, co je to vlastně za člověka. Představte si, že budete mít single kamarádku a budete jí zařizovat rande s dalším single kamarádem, protože oba mají modré oči. To je směšné.“

Když se dala Tereza dohromady se svým manželem, neustále se jí lidé ptali, jestli je na vozíku.

„Nebo má aspoň nějaké postižení?“ byli zvědaví.

„Klepala jsem si na čelo. A odpovídala, že postižení nemá, ale občas nehodí ponožky do koše na prádlo…“