Jdu po chodníku v Klikaté ulici v Jinonicích a na protější straně vidím mladou ženu s tmavými brýlemi a bílou slepeckou holí. V ruce drží řemínky od postroje svého vodicího psa. Pes, vlastně fenka uhlově černého labradora, zastaví před přechodem a teprve na pokyn ženy „Vpřed“ vyráží přes přechod. Na druhé straně ulice oba pokračují směrem k bývalé „Waltrovce“ a žena ani nemusí použít svou bílou pomůcku.

„Zákon se na vodicího psa dívá jako na pomůcku. Dokonce se v příslušném předpisu uvádí, že nevidomý má nárok na příspěvek 800 korun na provoz kompenzační pomůcky,“ říká s malinko satirickým podtónem inženýrka Hana Jasenovcová, ředitelka Střediska výcviku vodicích psů v Praze 5 – Jinonicích. Středisko patří pod Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých (SONS) a svou činnost začalo intenzivně rozvíjet po roce 1989. Pamětníci si ovšem vzpomenou, že v Klikaté ulici působili kynologové již i předtím, tehdy ovšem pod hlavičkou Svazarmu. Kynologický klub pracuje v místě dodnes a se střediskem výcviku žijí ve vzájemné symbióze.

Velké u nás, malé ve světě

„Naše středisko má šest cvičitelů a momentálně se stará o 21 psů, maximální kapacita je 24. V republice jsme v tomto oboru největší, protože jinde cvičí daleko méně psů. Jde ovšem o nekoncesovanou živnost, takže to může teoreticky dělat kdokoliv,“ říká paní Jasenovcová. Podle ní jsou ovšem v Evropě a ve světě i střediska daleko větší, která pečují o 200, 500 a v USA třeba i o 1000 psů.

„Jsme členy Mezinárodní federace vodicích psů, která naši činnost pravidelně audituje. Před několika lety tu byl člověk od nich – byl z Jihoafrické republiky – a moc se mu u nás líbilo: poloha střediska uprostřed zeleně a s lesem na dosah, zařízení a vybavení i velikost. Chybí vám jen vlastní chov, řekl tehdy a dodal, že se nám o něj postará. A skutečně postupně nám začala chodit štěňátka labradorů a zlatých retrívrů, která se stala základem našeho chovu,“ usmívá se ředitelka střediska.

Do haly, kde sedíme, přichází se psem jedna ze cvičitelek. Jde o ženu, kterou jsme předtím viděli se psem zvládat úkol „přechod přes přechod“. „Tak co, jak jí to jde? Kolikrát si to musí zopakovat, než to zvládá?

„To nejde přesně říct, prostě mnohokrát, dokud to neumí,“ říká Hana Hošková o své malé svěřenkyni Emě. Samotný výcvik trvá asi tři čtvrtě roku a Ema už má asi polovinu za sebou. Jenže tomu ještě předcházel zhruba roční pobyt v nějaké rodině, kde psa vychovávali již asi od sedmi týdnů života. Než se začne specializovat, musí se totiž naučit všechny základní psí dovednosti a hlavně zvyknout životu s lidmi.

close zoom_in Finance, finance…

Při prohlídce psích kotců, jež jsou uvnitř budovy, ale mají východ i na druhou stranu na dvůr, inženýrka Jasenovcová vysvětluje, jak je to s financováním. „Za samotný výcvik účtujeme 186 tisíc korun plus DPH. Na to je státní příspěvek, ale vše, co výcviku předchází, musíme hradit z jiných zdrojů. Jedním z nich jsou příspěvky z nadačního fondu Mathilda hraběnky Mathildy Nosticové. Ale jsou to i sponzorské dary od firem nebo příspěvky od jednotlivců.“

Hana Jasenovcová vzpomíná na případ, který jsme dříve u nás znali jen ze zahraničních časopisů: Jedna stará neznámá paní odkázala středisku svůj vlastní byt. „Pochopitelně, že jsme ho prodali a peníze použili na provoz střediska. Ale jde zatím jen o ojedinělý případ,“ říká ředitelka.

Celý areál v Klikaté ulici vypadá poměrně nově, ale je již z roku 1997. Podle ředitelky přišel asi na 11 milionů korun a z toho přes sedm milionů zaplatil stát. „Dnes by to asi bylo podstatně horší. Ale snažíme se, jak se dá,“ říká paní Jasenovcová a na rozloučenou mi dává DVD seznamující s prací střediska a s výcvikem vodicích psů. Kdo má o to zájem, najde to nejpodstatnější na www.vodicipsi.cz.