V hlavním městě se konaly hned dvě samostatné akce lákající příznivce veřejné dopravy – a železnice zejména. Jak na nádraží v Braníku, tak v centru na Masarykově nádraží.

Svezení Hurvínkem bez Hurvínka

Braník hostil po celý den tradiční Pražský dopravní den dětí lákající na starou tramvaj, historické autobusy – a především vlaky. Za velmi příznivého počasí se setkal s obrovskou návštěvností. S tím někteří rodiče počítali předem. Deník zaznamenal i chlapce, kterému tatínek napsal fixou na ruku jméno a své telefonní číslo – pro případ, že by se mu syn v davu ztratil. Tlačenice byla skutečně místy veliká a vytvářely se i fronty.

Snad nejdelší si bylo třeba vystát před nástupem na ruční pákovou drezínu, kterou do Braníka přivezl spolek Železnice Česká Sibiř ze Střezimíře na Benešovsku. Tam z nádraží, loni opuštěného v souvislosti s přesunem vlaků na trati Benešov–Tábor na nově vybudovaný dvoukolejný koridor s rychlým a tichým provozem, vniká železniční skanzen; k lákadlům patří právě jízdy na ruční drezíně. Že možnost svézt se díky pohonu lidskou silou je lákavá, potvrzuje Tomáš, který si to vyzkoušel nejen jako cestující. „Pumpoval jsem se všech sil – a za chvíli už je to docela makačka,“ svěřil se.

Delší fronta se tvořila také před vagonem, v němž si bylo možné prohlédnout modelové kolejiště. Některým návštěvníkům nešlo do hlavy, jak se na sice velkém, ale přece jen omezeném prostoru mohly vystřídat jízdy tolika různých vlakových souprav. Tajemství spočívá ve spodním, návštěvníkům neviditelném patru: tam se skrývá obří depo s nájezdy na horní scénu. Další vláčky zasazené do krajiny, zase v jiném technickém pojetí, si pak bylo možné prohlédnout přímo v nádražní budově. Chvílemi se čekalo i na vstup do vagonu s exponáty představujícími historii železnice.

Obrovské pozornosti se také těšilo svezení motorovým vozem přezdívaným Hurvínek: ten se zaplnil při každé vyjížďce do nejbližší zatáčky. Budilo to nadšení, avšak objevilo se i nenaplněné očekávání. „Těšila jsem se, že pojedem s Hurvínkem a bude dělat legraci, ale Hurvajs tam nebyl,“ posteskla si sedmiletá Eliška. Rychle však její pozornost zamířila jinam: zaujalo ji vystoupení žaček věnujících se akrobatickému rock and rollu. „To bych taky chtěla umět,“ zasnila se Eliška.

Akce nabídla i četná další lákadla jak pro děti (v rámci představení aktivit Domu dětí a mládeže Prahy 5 došlo například na tvůrčí dílnu s malováním na perník nebo na představení činnosti kroužku práce se stavebnicí Merkur a robotiky), tak i pro skalní příznivce dopravy. Mimochodem – zdá se, že při plánování atrakcí už se skoro přestalo říkat „parní vlak“. Raději je slibován „historický“ – a za současného počasí lze dopředu jen těžko odhadovat, jestli v rámci opatření kvůli suchu nebude zakázána jízda parních lokomotiv (aktuálně tento zákaz platí).

Jak se vozili prezident či inspektor?

Výhradně vlakům a zajištění jejich provozu byla v sobotu věnována akce na Masarykově nádraží, připravená ke 20. výročí vzniku Správy železnic (někdejší Správy železniční dopravní cesty). Takzvaná Jízda legend spojená s vyjížďkou na Negrelliho viadukt představila rozmanitá železniční vozidla, a to nejen z majetku Správy železnic.

Národní technické muzeum představilo salonní vůz Františka Ferdinanda d´Este z roku 1909, později za dob Československé republiky sloužící jako prezidentský vagon, a salonní vůz Svoboda pro prezidenta Československé socialistické republiky z roku 1968. K vidění byly ale i unikátní motorová inspektorská drezína Tatra Kyklop z roku 1944 či obdobné vozidlo Warszawa z roku 1970, jež u bývalých ČSD sloužilo ke kontrolám drážního svršku a inspekčním cestám po desetiletí. Nechyběly také pracovní drezíny využívané při údržbě tratí – jak historická, tak moderní.

Prohlédnout si také bylo možné vícesystémovou lokomotivu od Siemensu, jež zpravidla bývá pojmenována jako Vectron. Správa železnic ji využívá především pro diagnostiku a ověřování stavu tratí a pro kontroly nově zaváděného elektronického zabezpečovacího systému ETCS. Došlo ale i na informace o výstavbě vysokorychlostních tratí i dráhy na letiště. A jestliže před slavnostním odjezdem na Negrelliho viadukt zazněl slib, že po návratu se v jednom z vozidel bude možné svézt, zvlášť rodiny s dětmi řešily otázku: teď před jedenáctou čekat – nebo to „vzít přes Braník“ a sem na Masarykovo nádraží se případně vrátit?