Za iniciativou stojí historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů a člen zastupitelstva městské části Tomáš Bartovský (ODS). „Chceme připomenout statečného muže, který prožil většinu svého života na území dnešní Prahy 7. Upozornit na jeho protikomunistický odboj i na další stránky jeho života, které příliš známé nejsou,“ uvedl historik a místní obyvatel Petr Blažek ve sdělení pro média.

„Tomek měl například nesporný výtvarný talent, což je patrné na malbách a karikaturách, které se zachovaly. Jeho razantní odpor ke komunistickému režimu je dodnes velkou inspirací,“ dodal Blažek.

Tomek už sice má na domě v ulici Dukelských hrdinů, kde žil, pamětní desku, avšak podle Bartovského může nový billboard s odkazem na speciální web o životě a díle bojovníka proti komunistickému režimu rozšířit povědomí o něm (nejen) mezi obyvateli Prahy 7. „Připomenout šedesát let starou justiční vraždu má smysl proto, abychom si uvědomili váhu naší dnešní svobody,“ dodal opoziční zastupitel.

Před několika lety publicista a bratranec popravného Tomka napsal pro web totalita.cz text, kde se vyznává, že je mu líto, že se na jeho příbuzného v podstatě zapomnělo a výročí zmíněné justiční vraždy probíhá v tichosti a stínu výraznějších historických momentů. Přitom Tomkova rodina nikdy nebyla oficiálně o jeho popravě informována. Urna s popelem se nedohledala. A dodnes tedy není jasné, kde je Vladivoj Tomek pochován.

Narodil se 9. června 1933 v Praze. V únoru 1948 byl studentem La Guardiova gymnázia na Strossmayerově náměstí. Později chodil do gymnázia v Truhlářské ulici, kde – krutou hříčkou osudu – seděl v lavici s Karlem Köcherem, pozdějším proslulým spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti a sovětské KGB.

Jak skauti plánovali výbuchy v budovách KSČ

S jinými spolužáky však mladík spřádal plány proti totalitnímu režimu. „Tomkovu skupinu“ spojovala skautská výchova, touha po dobrodružství, zájem o zbraně i vysílání Rádia Svobodná Evropa. Zmíněným Tomkovým protirežimním kresbám, kterými se kamarádi bavili, neunikl ani tehdejší prezident Klement Gottwald.

Studenti kromě tisku a rozšiřování letáků plánovali rovněž výbuchy v budovách KSČ. Ačkoliv žádný z atentátů se neuskutečnil, v roce 1952 přepadli vojenskou hlídku u vysílací stanice ve Strašnicích. Při přestřelce (na Tomka a spol. vypálili vojáci celkem 169 ran ze samopalu) byl zastřelen vojín Rudolf Šmatlava.

„Tomkova skupina následně utlumila činnost až do roku 1956, kdy (i v reakci na protikomunistické povstání v Maďarsku) opět začala plánovat diverzní akce. Po zadržení Ladislava Balíka pro podezření z přípravy padělání československých bankovek byly aktivity skupiny vyzrazeny a Tomek spolu s dalšími sedmi členy skupiny zatčen. V následném soudním procesu byl Tomek odsouzen k trestu smrti, ostatní obžalovaní byli odsouzeni k odnětí svobody od dvou a půl do 25 let,“ píše historik Blažek.

Dnes už se dá v odtajněných archivech k procesu najít dost materiálů, ale v šedesátých letech minulého století bylo soudní řízení neveřejné a vládnoucí garnitura chtěla, aby probíhal v naprostém utajení.

Rehabilitace
Na návrh zastupitele MČ Praha 7 Ari Liebermana (DEU) byla pamětní deska Vladivoje Tomka odhalena teprve v sobotu 17. listopadu 2001. Rehabilitace všech odsouzených v rámci Tomkovy skupiny po pádu komunistické diktatury byla jen částečná. Nikdo z tehdejších vyšetřovatelů, soudců ani úředníků nebyl trestně stíhán. Ministerstvo obrany navíc až na základě žádosti historiků vydalo 31. května 2017 osvědčení o účasti v takzvaném třetím odboji nakonec také Vladivoji Tomkovi in memoriam.
(zdroj: www.vladivojtomek.cz)

Proč se KSČ studenta Tomka tolik bála?

Odpovědí může být zprává vyšetřovatele ministerstva vnitra z 18. března 1960: „K jeho povahovým vlastnostem je nutno říci, že je velmi rafinovaný a ve své nenávisti k lidově demokratickému zřízení vyvíjel nejaktivnější činnost. Možno říci, že byl organizátorem v páchání velezrádné činnosti a měl nemalý vliv na ostatní své společníky.“

Také proto učinil kriminalista závěr, že „převýchova“ není možná.

Tomek si i po zatčení zachoval pevný postoj. Nezlomily ho ani nechvalně proslulé výslechy.

Krajský prokurátor v Praze (dr. Adamec) podal 29. dubna 1960 žalobu na Vladivoje Tomka a spol. za to, že se „spolčili (…) k pokusu zvlášť nebezpečným jednáním zničit nebo rozvrátit lidově demokratické státní zřízení“ a „v dohodě s dalšími osobami konali přípravy k ozbrojenému povstání a k násilnému odstranění lidově demokratického společenského řádu“.

„Nepřítel pracujícího lidu“

Podle archivních složek jednomu ze spoluobviněných pomohla příslušnost k „dělnické třídě“ a členství ve straně. Sedmadvacetiletý Tomek byl naopak prokurátory označen za „nepřítele pracujícího lidu“ a podle nich bylo v obecném zájmu, aby „pachatel tak nebezpečný byl navždy z lidské společnosti odstraněn“.

Městský soud v Praze tedy mladého muže 16. července 1960 odsoudil k trestu smrti. Nejvyšší soud o měsíc později verdikt potvrdil. Nepomohla ani žádost o milost u tehdejšího prezidenta Antonína Novotného. Udělení nedoporučili úředníci z ministerstva spravedlnosti.

Další ironií Tomkova osudu je, že exekuce proběhla na Pankráci na den přesně, kdy komunistický parlament schválil novou podobu státního znaku – český lev na něm měl nad hlavou rudou pěticípou hvězdou a na prsou zlatou vatru. Známý je pozdější odpor československých hokejistů, kteří si při utkáních se SSSR hvězdu na dresech přelepili černou páskou.

„Ještě téhož dne byly ostatky popraveného zpopelněny v krematoriu v Praze-Motole a urnu s pozůstatky si vyzvedl orgán ministerstva vnitra, který se podepsal pouze číslem. O popravě byla podána informace ministru vnitra (Rudolfu Barákovi) a ministerstvu spravedlnosti (vedené Aloisem Neumanem) a později také prezidentské kanceláři. Stejně jako o procesu a odvolacím líčení ani tentokrát nebyla vydána žádná zpráva pro noviny nebo rozhlas,“ uvedl v textu „Je mi líto…“ publicista Bystrov.

Stejně jako (někteří) historici a politici se právě on dlouhá léta snaží, aby byl Tomkův odkaz připomínán v konstrastu se zrůdností komunistického režimu a všemi, kteří mu věrně sloužili až do listopadu 1989.