Podnik najdete v přízemí budovy, postavené v letech 1708 až 1714 proslulým architektem Kryštofem Dientzenhoferem. Jeho fasádu skutečně zdobí malá bílá kuželka, hned pod opulentní sochou sv. Josefa s Ježíškem z dílny barokního sochaře Ferdinanda Geigera. Ta je odkazem na klášter karmelitek, který kdysi stával v těchto místech. Právě sv. Josef je patronem řádu.

Pánové zde přicházeli o jmění

Netradiční a starobylé domovní znamení hlásá přesně to, co byste nejspíš očekávali – hosté si tu mohli ukrátit dlouhou chvíli nad zlatavým mokem hrou v kuželky. V 18. století se jednalo o oblíbenou zábavu šlechty i měšťanů. Většinu času ji neprovozovali jen pro radost ze hry, ale také pro peníze.

Sklárna Inwald.
Sklárna Inwald: rodiště proslulé “nerozbitné” duritky

Nejednou přišli rozmařilí pánové U Bílé kuželky o celé jmění. V druhé polovině 18. století zde sídlilo hokynářství, než se domu ujal jistý Adolf Klucker a zřídil si zde vinárnu. Jeho syn ji pak předělal na hospodu. Slavnostní otevření se konalo v listopadu 1862 a podle hostinského se tu prý dalo “spatřiti, co ještě nikdo neviděl.” Co přesně měl na mysli, zůstane nejspíš tajemstvím. Pivo sem zprvu nemuselo putovat daleko – dováželo se z pivovaru U Křižovníků na Starém Městě.

Kvůli povodni měla Kuželka namále

Už o šest let později se však Kuželka rozhodla následovat podniky, které si pivo nechaly dovážet z Plzně. Hostinec se stal oblíbeným místem schůzek mladíků s protihabsburským smýšlením, kteří ke konci 19. století prováděli v Praze různé výtržnosti. Skoncoval s nimi až proces s Omladinou v letech 1893–1894. U soudu tehdy vypovídali i hostinský a jeho rodina.

Po druhé světové válce byl objekt zestátněn, ale časem zchátral a v roce 1995 prošel důkladnou rekonstrukcí. Nového “kabátu” si příliš dlouho neužil. Povodeň v roce 2002 jej zaplavila do výšky dvou metrů a starobylé zdivo popraskalo. Opravy byly náročné, rozsáhlé, ale zároveň velmi citlivé. Návštěva Kuželky je proto dodnes tak trochu cestou v čase.