Viktor Wellemín se narodil v roce 1923 do pražské židovské rodiny, otec byl válečný invalida z první světové války a v Praze vedl filiálku rakouské firmy specializující se na barvy pro umělce. Měl tedy čilé styky s Rakouskem a po jeho anšlusu v březnu 1938 se od židovských utečenců dozvídal o nacistické zlovůli na okupovaném území.

Když z oken rodinného bytu pozoroval 15. března 1939 obsazování karlínských kasáren nacisty, rozhodl se odjet bojovat proti Hitlerovi za hranice protektorátu. Bylo mu 17 let, když se 15. dubna 1939 vypravil se svým o čtyři roky starším bratrem Adolfem vlakem na Slovensko, parníkem po Dunaji až do Černého moře. Tureckou lodí propluli do Středozemního moře k břehům Palestiny, kde na začátku roku 1942 oba vstoupili do 11. čs. praporu východního.

Amulet ztracený a znovu nalezený

Zatímco s jednotkou bránili severoafrický přístav Tobruk, jejich rodiče nacisté zavraždili v koncentračním táboře. „My jsme poslední zprávy dostávali přes Červený kříž. To bylo ještě v tom dvaačtyřicátém roce. Pak už nic.“

Když neměl Viktor strážní službu u děl, chodil se koupat do zálivu. A tady ztratil pro něj cenný talisman: „V kapse jsem jednou objevil zapomenutý prvorepublikový desetník, který má na jedné straně vyobrazeného československého dvojocasého lvíčka. Lupenkovou pilkou jsem si ho vyřízl, udělal nad ním dírku, zavěsil na provázek a nosil jsem ho na krku jako výsostný československý znak. Když jsem se vracel z koupání v tom zálivu, zjistil jsem, že ho nemám! Musel se mi rozvázat nebo přetrhnout. Ještě ten večer jsem se na pláž vrátil a představte si, že jsem ho v tom žlutém písku našel,“ popsal.

Na břehu Středozemního moře se povalovaly nevybuchlé italské granáty. Ty mívaly na pojistce kratičké řetízky. Sesbíral je, spojil a lvíčka na řetízek zavěsil. Tento amulet ho pak provázel ve všech dalších bitvách.

Život mu zachránil nevhodný oděv

Na státní svátek 28. října 1944 podnikl s československou obrněnou brigádou útok na francouzský přístav Dunkerque, který držela téměř trojnásobná německá přesila. Pár dní před útokem Viktor prolézal malé rybářské domky na pobřeží a v jednom z nich objevil vysoké gumové holínky a kabát. Takto vojensky nevhodně oblečen útočil na německé pozice v přístavu.

Běžel se dvěma přáteli ještě ze Středního východu. Grűnbaum utíkající před ním zakopl o drát skákavé miny. Přískokem zalehl - jak doporučoval vojenský řád - výbuch mu roztrhl břicho a na místě zemřel. Za Viktorem utíkal Ebl. I on zavadil o minu. Lehl si na ni, aby se nedostala nad zem.

Protipěchotní skákavá mina vyskočí ze země až do výšky skoro dvou metrů. Když se parabolou vrací, asi půl metru nad zemí vybuchne a střepiny zabíjejí i v desetimetrové vzdálenosti kolem. Eblovi mina utrhla nohu. V ten moment zavadil o minu i Viktor Wellemín:

„Klekl jsem si na ni. Výbuch mě odhodil asi patnáct metrů do živého plotu a omdlel jsem. Život mi zachránily ty holínky a pogumovaný kabát. Když jsem se probral, snažil jsem se pomoct Eblovi na nosítka, ale nakonec vykrvácel,“ popsal bitvu u Dunkerque Viktor Wellemín. Výbuch mu utrhl kus paty a poranil rameno. Belhal se pět kilometrů k obvazišti, kde ho zachránili.

Z celé rodiny přežil jen bratr

Po šesti letech se Viktor vracel do Prahy v britské uniformě a stejně jako kdysi jeho otec mezi invalidy. V Praze po válce našel svého bratra Ádu. Od něj se dozvěděl, že všichni jeho příbuzní včetně rodičů nepřežili koncentrační tábory. Jejich byt obsadili cizí lidé a nehodlali se odstěhovat.

Viktor se celý život živil jako účetní, nejdříve ve firmě V. Kozák, barvy a laky, poté v Gramofonových závodech. Jeho synové, protože jejich táta nebyl právě komunistický kádr - žid, nestraník, a co hůř, veterán ze západní fronty, se nedostali na školy.

Viktor Wellemín dodnes pečlivě schovává dvě věci: vyoperovanou střepinu ze skákavé miny, která ho málem zabila, a z prvorepublikového desetníku vyříznutého československého lvíčka, zavěšeného na řetízku utrženého z italských granátů.

 

Připněte si vlčí mák jako symbol úcty k válečným veteránům. Podpoříte natáčení vzpomínek pro sbírku Paměť národa. Více na www.denveteranu.cz. Ve sbírce Paměť národa jsme zdokumentovali téměř 900 příběhů bývalých vojáků, v České republice ale stále žije asi 460 veteránů z druhé světové války a na 16 tisíc novodobých veteránů z misí. Pomozte nám zachytit další osudy hrdinů. Děkujeme!

Vlčí mák je symbolem Dne veteránů.

MIKULÁŠ KROUPA