Přestože rodiče žili dlouhou dobu ve Vídni, Věra se už narodila v Libčanech u Hradce Králové, kam se rodiče natrvalo přestěhovali. Byl rok po první světové válce a oni neměli tolik peněz, aby si pořídili vlastní bydlení. A tak vzali zavděk přístřeším u Věřiny babičky a dědy.

„O to víc ale pracovali! Tak moc si chtěli koupit svůj domeček, že si na ně jako malé dítko ani moc nepamatuji. Obstarávali mě dědečkové, babičky. A zatímco ostatní rodiče vypravovali dětem pohádky, jezdili s nimi na výlety, ti moji pracovali jako šílení, jen aby mohli sami bydlet. Pamatuji si, jak mi později vypravovali, jak když večer ulehli, spali jako zabití.“

O maminky kuchařském umění, které ve Vídni kdekdo obdivoval, Věra často slyšela. Také si ho ale sama užívala. To když maminka vařila řízky. 

Tatínek? To byl starý mládenec

„A ty obalované houby!“ olizuje se mlsně Věra a dodává, že maminčin um možná zapůsobil při seznámení i na jejího tatínka. „On byl totiž i na tu dobu starý mládenec! Vždyť se ženil ve 33 letech!“

Jakmile si rodiče našetřili, koupili si dům. A v něm otec prodával sportovní věci. Hlavně kola.

„Měla jsem proto báječné vyžití. Ale nejen kola, jezdila jsem na lyžích… A rodiče mě přihlásili i k ochotníkům do divadla,“ vzpomíná Věra, která ze začátku jen výskala, později ale dostala důležitější roli. V osmi letech si zahrála kněžnu. „To bylo velké! To jsem ji pak dělala ze sebe i doma,“ směje se Věra.

Němčina ve Vídni

Když jí bylo čtrnáct let, odvezla si ji teta do Vídně, aby se naučila pořádně německy. „Mluvila jsem potom velmi dobře, ale neovládala jsem pořádně gramatiku. A tak mě pak doma náš pan řídící doporučil, abych šla do Prahy do německé obchodní akademie.“

Jak sama říká, chtěla proniknout hlouběji do gramatiky, ale také do německé literatury. Paradoxně ve Vídni to nešlo. „Teta, u které jsem tam bydlela, byla jen samá paráda. Takže až v Praze jsem se do němčiny ponořila hlouběji. 
I díky kamarádovi - a později manželovi, který mi tu našel na filozofické fakultě profesora na zdokonalení němčiny.“

Připravoval ji i na státní zkoušky. Pilně se na ně učila celý rok. Na začátku listopadu 1939 si ještě myslela, že zkoušky hravě zvládne, že to bude krásný dárek rodičům 
k Vánocům… a že začne němčinu učit. „A v půlce listopadu Němci najednou zavřeli školy!“

Psychiatrii 
už nestihl

Podobnou smůlu měl i její budoucí muž. Na lékařské fakultě si udělal všechny těžké zkoušky, zbývala mu jen ta lehčí z psychiatrie. A pár dní před zkouškou ho potkal stejný osud. „A kvůli tomu pak nemohl dělat lékaře, protože neměl diplom. 
A přitom už mu ze školy i nahlásili, kdy bude mít promoci!“

To ale nebylo poprvé ani naposledy, kdy měla Věra co dočinění s Němci.

„Za svobodna jsem se jmenovala Blumenscheinová. Jednou přišli k otci do obchodu Němci a ptali se ho, jak je možné, že tam nemáme napsáno, že jsme židovský obchod. Otec jim stále opakoval, proč by to tam psal, když není Žid. A oni na něj, že to by mohl říct každý. A tak musel táta dokazovat náš rodokmen, až nevím do kolikátého kolena.“

Jen co rodičům začal obchod prosperovat, už měli za dveřmi další Němce. Tentokrát velitele vojska, který přišel s požadavkem, že potřebuje byt.

Polévka pro Němce

„Byl to nějaký von - šlechtic. Zabral nám tak kus domu. Ale problémy nám jinak nedělal. Za to si ale vzpomínám, jak tento hladový velitel poslal ze cvičení nějakého svého podřízeného, že potřebuje jídlo. A maminka zrovna vařila polévku, tak mu ji poslala. A tatínek jí pak vynadal.“

Dalším setkání s Němci už nebylo zdaleka tak pohodové. S manželem šla kolem kostela 
a proti nim šli s puškami. „Namířili to rovnou na nás! Já jsem jim ze zoufalství rychle v němčině říkala, že jsem ve třetím měsíci. A jen díky tomu nás nechali projít…“

Věry tchán, univerzitní profesor Albert Pražák, byl ilegálně činný. „Byl to profesor literatury, který čas od času jezdil do Hradce Králové na přednášky. A u nás v Libčanech přespával. Jednou mu z Prahy volala pomocnice: Pane profesore, nejezděte domů, měl jste tady návštěvu…“

Albert Pražák hned věděl, 
o co jde. Gestapo mu převrátilo byt vzhůru nohama. 
„A tchán? Místo aby se někam schoval, tak nám řekl, že se hned ráno vrátí do Prahy 
a půjde na gestapo.“

Tchán šel do budovy gestapa

Věra s manželem ho přemlouvali, ale on si nedal říct. A jen jim oznámil, že chce vědět, co mu chtěli. „On se zkrátka nedal… Takový nebojácný suverén to byl! Sedl na vlak a jediné, co nám slíbil, bylo, že jestli to půjde, co nejdříve nám dá vědět, jak dopadl.“

Albert Pražák si to zamířil rovnou do hlavní budovy gestapa do Petschkova paláce.

„A najednou nám volal, že si s gestapáky popovídal, vysvětlil, že byl v Hradci na přednášce a hlavní velitel mu řekl: Pane profesore, já vám věřím. Kdybyste proti nám něco podnikal, tak byste sem jistě sám takhle nešel… On je takhle převezl!“ usmívá se s lišáckým výrazem Věra.

Problémy otce s Němci

Němci dělali problémy i jejímu otci. Během heydrichiády nenechali nit suchou na jeho obchodě. Prodával totiž kola… „Táta měl rázem vážný problém. Prohrabali mu celý barák. Protože parašutisté prchali právě na kolech, tak je tátovi všechny zabavili.

Navíc chodili všude po baráku, bouchali do zdí, jestli ještě nějaká neskrývá. Přitom mi táta udělal na půdě takovou neškodnou skrýš, kde bylo schované i jídlo. Bouchali všude, prohledali snad každý kout. Ale tu skrýš naštěstí nenašli. To by jinak bylo…“

Chýlilo se ke konci války. 
A i velitel Němců, který bydlel v jednom pokoji u rodičů, už věděl, že je čas zvednout kotvy. „Věděl, že už je po… Zatímco během války jsme se maximálně na chodbě pozdravili, v tom květnu už byl hodně přátelský… A po válce mi ještě dokonce poslal pohled!“

Načerno na klinice

V pětačtyřicátém se stal Věřin tchán Albert Pražák předsedou České národní rady. Jeho synovi se ale profesně tak dobře nevedlo. I když Prahu miloval, bez diplomu byl nakonec rád, když získal místo 
v Hradci Králové na klinice, kde pracoval načerno. Stále ho to ale táhlo do Prahy.

„Nakonec se mu splnilo vše, po čem toužil. Měl za sebou promoci. Na půl úvazku ho chtěli v nemocnici, na půl úvazku měl přednášet. V Praze jsme získali dvougarsonku i se synem, který tu začal studovat. Než jsme se ale stačili přestěhovat, jednou ráno 
v šest hodin vstal a udělalo se mu zle. Byl celý bledý. Okamžitě jsem mu zavolala záchranku. Ale bylo už pozdě. Během šestnácti minut byl konec…“

Do Prahy se proto přestěhovala sama. Jen se synem. On studoval, ona dostala místo 
v lékárenské službě. A tam na ni také naléhali, ať vstoupí do strany.

Nemocnou do strany neberme

„Je to ironie, ale já jsem v tu dobu hodně stonala. Tak jsem toho využila a na tu nemoc se pořád vymlouvala… Naštěstí mi šla na ruku i moje šéfová, stranice, která jim říkala: Ale ne, soudruzi, tu tam neberme, ona stále marodí. A tak se mi 
z toho podařilo vymluvit…“