Věra Caisová: Sametovou revoluci jsem si užila

Během našeho rozhovoru se jí několikrát v očích zalesknou slzy. „Můj život byl až moc pestrý," říká. Vzpomínky na válečné období vyvolávají i dnes hluboké emoce. Zažila nálety, bombardování, potyčky s Hitlerjugend i divoký konec války. Chování vojáků jako dítě nerozuměla. Válka ale přinesla i pár hezkých okamžiků, třeba školní výuku v bytě u slavné herečky Růženy Šlemrové.

Při našem seznámení jste mi řekla, že jste si velice užila Sametovou revoluci. Jaké to pro vás bylo?

Sametová revoluce byla něco úchvatného. Nikdo to nečekal, stala se ze dne na den. Nikdo z dospělých nevěřil, že to Havel zvládne. Byl sice připravený, ale ne na takovou éru. Nutné je konstatovat, že neprohlédl všechny zákeřnosti komunistů. Užila jsem si nejen Sametovou revoluci, ale i protesty dříve.

Jaké?

Předtím tu byla doba temna. Zažila jsem protektorát i nadvládu Rusů. Jako gymnazistka jsem musela chodit každý druhý týden na Václavské náměstí na tryzny. Václavské náměstí je pro mě střed, kde se toho v mém životě odehrálo mnoho.

Co byly ty další velké události?

Už jako dítě jsem zažila, když přijeli Němci. Vybavuji si jejich sajdkáry a řev. Zkrátka okupace národa. Bylo to příšerné. Všichni plakali. Byl to otřesný zážitek. Byla jsem ještě dítě, ale stejně to nemůžu zapomenout. Bylo to stejně otřesné, jako když zemřel Jan Masaryk. Chodníky byly plné lidí, všichni byli zoufalí a nikdo nevěděl co dělat.

Dnes si to už člověk jen těžko představí…

Proto je nutné tyto události připomínat. Měli jsme šílený strach. Když za války zavraždili Heydricha, chodili po domech esesáci. Odhrnovali nám peřinu a dívali se, jestli tam není nikdo schovaný. Prohlíželi špajzy. Bydlela jsem u Grébovky. Do vily se nastěhovali Hitlerjugend. Nosili u sebe důtky, takové biče, a těmi nás mlátili. Cvičilo je Gestapo.

Tím se bavili?

Často provokovali. Vyhlídli si dítě, které šlo samotné. Jednou si mě vyhlédli, ale já s sebou nosila dlouhé pravítko, které jsem měla připravené na boje. Když jsem to pak doma říkala dědečkovi, bál se, že si pro někoho z nás přijdou. Byty po Židech obsadili esesáci. V okolí bydlelo hodně Židů. Byli to naši velmi dobří známí a bylo hrozné potkávat je s hvězdou. Ukazovali nám, abychom k nim nechodili, že je to nebezpečné.

Jak jste prožívala nálety?

Ze školy nás pustili domů, když začaly houkat sirény. Chytali nás policisté od protiletecké služby a házeli do krytů do úplně cizích baráků. Pro dítě ze základní školy to byly hrozné nervy. Ve školách navíc bydleli Němci, kteří měli vybombardované byty.

Kde jste se tedy učili?

V privátu. Měla jsem obrovské štěstí. Herečka Růžena Šlemrová nám dala k dispozici svůj byt. Do třídy se mnou chodila její neteř. Paní učitelka docházela učit do různých bytů. Paní Šlemrová hrála velké dámy a taky takovou dámou byla. Měla nádherný prvorepublikový byt, luxusní křesla, perský koberec.

Místo v lavicích jste se tedy učili v polstrovaných křesílkách?

Ano, všechno nám propůjčila. Ona sama během vyučování ale nepřišla. Asi nás nechtěla rušit. Možná bychom na ní ani nebyly jako děti zvědavé. V té době jsme ji neznali, byla to prostě teta spolužačky. V tomto domě jsme prožili i únorový nálet na Prahu. Američané bombardovali vily naproti. Zažila jsem tu hrůzu, když jsem viděla, jak padala bomba. Do bytu nám doma nalétaly jiskry a muselo se to hasit. Bylo to strašidelné.

Jak jste se s těmito zážitky vyrovnala?

Bylo to hrozné. V našem domě se nedalo bydlet, všude bylo sklo. Vzala nás k sobě teta. Pak jsme odjeli na vesnici, kde jsme prožili konec války. Byli jsme sice v bezpečí, ale jednalo se o poslední vesnici před Sudetami, takže i s tím byly problémy. Můj život byl až moc pestrý.

Čtěte také: Dufek: Česká věda světu přispívá nemalým dílem