Tamara Suju zavzpomínala na Václava Havla a popsala nejhorší zážitky, které jí režim prezidenta Nikocoláse Madura přichystal. Jak se jí žije v Praze? Jaká je situace ve Venezuele před prosincovými volbami a proč jde podle Tamary Suju o poslední demokratickou možnost něco v zemi změnit?

Proč jste si za svůj nový domov vybrala Prahu?

Poprvé mě do Prahy pozval v roce 2007 Václav Havel na Forum 2000. Od té doby jsem přijížděla pravidelně. Mám zde spoustu přátel na institutu Casla a mezi ex-ministry. Loni v červenci jsem musela emigrovat a rozhodovala jsem se, kam odejdu. Měla jsem několik možností. Přemýšlela jsem o Severní Americe. Nakonec jsem si z několika důvodů vybrala Česko. Je to bezpečná země, je daleko od Venezuely a také jsem cítila, že v Evropě je větší potřeba mluvit o tamních problémech.

Jinde se o nich mluví více?

V USA už v tomto směru probíhá více aktivit. Česká republika měla pověst země, která respektuje a hájí lidská práva doma i ve světě. Byla navíc první země, která upozorňovala na problém politických vězňů ve Venezuele. Byl to Václav Havel, který se k tomuto problému na mezinárodní úrovni jako první kriticky vyjádřil.

Jak hodnotíte své rozhodnutí po roce?

Určitě to bylo dobré rozhodnutí. Mám zde celou řadu přátel, kteří se angažují a zajímají se o to, co se děje ve Venezuele. Cítím z nich upřímný zájem.

Líbí se vám Praha jako město?

Když člověk pozná Prahu, žádné jiné město se mu nemůže líbit více. Jsem nadšená z Čechů. Jsou velmi vzdělaní, taktní, snaží se pomoci. Když nerozumí, hledají v telefonu, jak se co řekne. Lidé jsou tu opravdu upřímní.

Jaké byly vaše první dojmy ze života v Praze?

Byla jich celá řada. Lidé stávají velmi brzy. Hodně pracují, ale zároveň se zajímají o kulturu. Chodí na koncerty, do parků. Vídám hodně mladých párů s dětmi. Působí to na mě dojmem, že země prosperuje. V listopadu to bude přesně rok, co jsem získala azyl. Jediné, co mi vadilo, byla tma. Zima se dala vydržet, ale brzké stmívání bylo nepříjemné. Veřejná doprava je zde úžasná a město velmi dobře funguje.

Jako žadatelka o azyl jste musela projít detencí. Jaké to bylo?

Prošla jsem detenčním zařízením v Zastávce u Brna. Byla to zajímavá zkušenost. Setkala jsem se převážně se Syřany a Ukrajinci. Začátky v nové zemi jsou těžké. Chovali se tam ke mně ale dobře. Jídlo bylo dobré. Problém představoval jazyk. Bylo zajímavé sdílet čas s lidmi, kteří utíkají z války. Samozřejmě šlo kolikrát o drsné místo.

Stala se Praha po roce vaším domovem, plánujete zde zůstat?

Mým problémem je jazyk. Mé děti nežijí přímo v Praze, ale v Evropě, což je lepší už jenom kvůli časovému posunu. Je jednoduší je navštěvovat. Rodina mi chybí. Rodiče, přátele a domov mám ve Venezuele. Pokud se mi bude dařit být užitečná v mé práci ve zdejším institutu Casla, který informuje o situaci v Jižní Americe, a v mých dalších aktivitách, zůstanu zde. Zatím nemám záruku, že bych byla ve Venezuele v bezpečí. Mohli by mě zatknout. Kdyby se situace začala měnit, vrátila bych se a podílela se na obnově demokracie.

Můžete popsat současnou situaci ve Venezuele?

Venezuela na tom nikdy nebyla tak špatně jako nyní. Zemí zmítá velká humanitární krize, chybí základní zboží. Vzrůstá násilí. Vláda perzekuuje společnost a opozici. Nikdy v historii neměla vláda tak špatnou podporu. V nadcházejících parlamentních volbách 6. prosince se očekává 92procentní účast. 82 procent lidí s vládou podle průzkumu nesouhlasí. Chtějí změnu, chtějí, aby vláda padla a aby se ve Venezuele obnovil právní stát. Je to poslední demokratická možnost, jak zlepšit situaci v zemi.Výhra opozice je nutná, aby bylo možné odvolat soudce vrchního soudu, hlavního státního zástupce, vedení CNE, organizace, která dohlíží na průběh voleb, a dalších protiústavně jmenovaných funkcionářů.

Tamara Suju Roa- je venezuelská právnička, bojovnice za lidská práva
- pochází z Caracasu, kde také vystudovala práva na Katolické univerzitě Andrés Bello
- v Praze žije od loňského listopadu, z Venezuely odešla kvůli hrozbám ze strany vládnoucího režimu
- založila a spolupracuje s několika organizacemi na pomoc venezuelským politickým vězňům a jejich rodinám, jako Foro Penal či Damas de Blanco Venezuela
- na mezinárodní úrovni aktivně upozorňuje na porušování lidských práv ve Venezuele

Venezuelská vláda vůči společnosti uplatňuje řadu represí. Je reálné, že mohou volby něco změnit?

Vláda má celou řadu nástrojů, jak výsledky voleb ovlivnit. Lidé z vládnoucí strany PSUV (Sjednocená socialistická strana Venezuely) běžně doprovázejí voliče do volební místnosti. Toto může probíhat pouze u nějakým způsobem hendikepovaných lidí, slepců a podobně. Oni to ale praktikují u kohokoliv. U minulých prezidentských voleb takto doprovázeli milion dvě stě tisíc lidí. Člověk ze strany s nimi byl po celou dobu volby, až do vhození lístku do urny.

To nezní příliš demokraticky…

Další běžnou záležitostí je hlasování mrtvých. Někteří lidé také chodí volit opakovaně, třeba třikrát. Registr voličů není opozici přístupný. Během posledních voleb se nezveřejňoval. Otázkou je, zda bude vláda schopna zabránit výsledkům opozice při tomto veřejném tlaku, který je velmi silný. Nespokojenost lidí je obrovská. Další věcí je, že prezident Maduro oznámil, že bude pokračovat, i když opozice zvítězí.

Jak to plánuje udělat?

Bude pravděpodobně dál vládnout ve spojení s armádou a výrazně omezí mandát Národního shromáždění. Opozice by tak prostor k vládnutí nezískala. Maduro vytváří paralelní systém. Výsledek voleb se nechystá přijmout.

Výsledky voleb nemohou reálně ovlivnit Madurovu moc?

Opozice si je jistá, že parlamentní volby vyhraje. Důležitou záležitostí je, zda získají prostou většinu, nebo dvě třetiny míst v parlamentu. S dvoutřetinovým zastoupením už je možné schvalovat ústavní změny. V tomto ohledu se obávám, že vláda opozici dovolí získat pouze prostou většinu, ale ne dvě třetiny, které jsou nutné k tomu, aby bylo možné schvalovat důležité změny. Podívejte se na naše doklady. Jedná se o obyčejný kus papíru, který se dá velmi jednoduše zfalšovat.

Vyrobit nové voliče tudíž není nikterak složité…

Odhaduje se, že v registru voličů je milion a půl fiktivních voličů. Jsme si vědomi, že bojujeme s vládou, která je napojena na armádu a je nebezpečná. Pravděpodobně je napojena také na obchod s drogami.

Sama jste měla s režimem nejeden problém. Jaké konkrétní kroky proti vám vláda podnikla?

Byla jich celá řada. Problémy začaly v roce 2005. Současný prezident Maduro byl tehdy předsedou Národního shromáždění, čili premiérem. Obhajovala jsem vězně a informovala o případech porušování lidských práv Interamerickou komisi pro lidská práva. Tam mě Maduro poprvé nařkl z destabilizace země. Poté jsem obhajovala protestující studenty. 160 studentů drželo hladovku na podporu politických vězňů. Některé zatkla policie.

Co následovalo?

Maduro mě při jejich obhajobě opět obvinil ze zrady. Byl už tenkrát viceprezidentem Venezuely. Naposledy jsem byla nařčena z destabilizace země loni, když jsem obhajovala studenty, které policie zadržela při protestech v únoru 2014. V celé řadě případů jsem věděla, že mě odposlouchávají. Jednou mě zastavilo auto vojenské policie, stáhli okénko, vzali mi telefon a ujeli. Ani se nemaskovali. Měli vojenské uniformy a ukradli mi telefon. Politici a prezident o mě pravidelně prohlašovali, že pracuji proti státu, destabilizuji zemi a podobně. Dělo se to celých devět let. Tohle jsou pouze největší nařčení. Ozbrojené skupiny vlády nás s kolegy dokonce označily za vojenské nepřátele státu.

Jak se žije s tím, že vás kdykoliv mohou obvinit a zatknout?

Je to opravdu těžké. Cítila jsem velkou úzkost. Má práce byla velmi adrenalinová. Jsou momenty, kdy člověk pozná, že jde opravdu do tuhého. Jako když mi vojenská policie zabavila mobil. Tušila jsem, že teď už se může něco stát. Havel tomu říkal „žlutá linie". Disident, nebo aktivista pozná, kdy se blíží hranice, za kterou už může jít do vězení. Před útěkem do Prahy jsem cítila, že má hranice se blíží. Reálně hrozilo, že půjdu do vězení. Ve své práci jsem chtěla pokračovat. Jedinou možnost jsem viděla v útěku a v práci ze zahraničí.

Jak se vám daří obhajovat venezuelské politické vězně ze zahraničí?

Je to spousta práce. Pracuji jako koordinátorka organizace, kterou jsem spoluzaložila, Foro Penal. Dodávám zprávy a informuji Interamerickou komisi pro lidská práva. Jsem v kontaktu s Evropským parlamentem v Bruselu a s parlamenty jednotlivých zemí, s řadou poslanců i s OSN. Žádáme europoslance, aby jeli pozorovat venezuelské volby. Tamní vláda dala najevo, že o pozorování ze strany OSN ani EU nemá zájem. Pozorování voleb se zúčastní pouze UNASUR (Unie jihoamerických národů), která představuje spíše přátelskou návštěvu. Snažím se, aby svět věděl o tom, co se ve Venezuele děje, a zaměřil se na prosincové volby. Je to opravdu poslední demokratická šance něco změnit. Toto je třeba zdůraznit.

Zajímá se svět o problémy Venezuely?

Maduro si koupil řadu zemí v Jižní Americe nejenom ropou. Brazílie se k situaci dlouho nevyjádřila, naopak byla Madurovým spojencem. Podrobně sleduji volby v Argentině. Tamní levicová vláda byla také úzce spojena s Madurem. V Evropě se až do nedávna k situaci ve Venezuele téměř nikdo nevyjadřoval. Výjimkou byl Havel a někteří zástupci Španělska. Situace se změnila minulý rok. Silnými kritiky venezuelského režimu vždy byly USA a Kanada. Opozici podporovala také Kostarika. Důležité je, aby se kriticky vyjádřily současné vlády států.