„Stalo se to ve čtyřiačtyřicátém. Seděli jsme se spolužáky ve třídě, kam vtrhli tři gestapáci. A odvedli si našeho učitele Bartáka, kterého jsme měli na češtinu a matiku. Mrzlo, až praštělo a on je prosil, aby si mohl vzít aspoň kabát!" Nedovolili mu to.

Vendulka se spolužáky musela sedět v lavici tiše, nesměla se ani hnout. A jen se dívala, jak jim jejich milovaného učitele odvádějí. Za dva dny ho zastřelili na Kobyliské střelnici. „Byl zapojený do činnosti proti Němcům. Ale jeho odkaz žije i nadále, protože je po něm pojmenovaná ulice v Krči."

Šikula i cholerik

Právě tam prožila Vendulka své dětství. Vyrůstala s rodiči  a sourozenci ve vile legionáře. Maminku měla v domácnosti, táta byl u dopravního podniku. „Byl dokonce vrchní ve vozovně na Pankráci. Fakt strašně šikovný," chlubí se Vendulka, ale hned se smíchem dodává, že to byl také velký cholerik.

Když bylo Vendulce pět let, maminka ji vozila z Krče tramvají na Vinohrady. Do tanečního studia primabaleríny Niny Gordon Mládkové. „Tanec, to byl můj život. Tancovala jsem odmalinka. A obdivovala jsem primabalerínu Ninu. Byla to dáma každým coulem."

Hlavně ať je vzrůšo!

Kromě baletu chodila Vendulka i do sokola. A zúčastnila se i dvou sokolských sletů. „Pamatuji si, jak jsme s těmi obručemi s holkami cvičily na Strahově. Bylo to strašně fajn, plno v šatnách, na tribunách tolik lidí!" A tréma? Tu Vendulka rozhodně neměla. „Že bych se bála, že něco zkazím? Já jsem jiný typ! Kde je nějaké vzrůšo, tam musím být. Já hlavně nemám ráda klid. Šup šup a už jedu - to byl můj život!" směje se Vendulka a v očích jí hrají všichni čerti.

Pak ale na chvíli zvážní. To když se jí vybaví vzpomínky na konec války. „Němci tehdy věděli, že už to mají prohrané. A utíkali k Masarykovým domovům - dnešní Thomayerově nemocnici a řádili jako pominutí. Vyřádili se jen kousek od nás, v obecních domech."

Už neměli co ztratit. A tak vraždili nemilosrdným způsobem. V jedné prádelně, kde byli schovaní lidé, se neštítili ničeho. Odnesla to i batolata…

Manžel si ji vytipoval

S budoucím manželem se Vendulka potkala v Československém státním souboru, kde působila jako profesionální tanečnice. „On si mě tam vyloženě vytipoval. Ale já jsem mu rok odolávala!" Přiznává, že byla takový rozlítaný, nestálý typ. A až ve chvíli, kdy jí řekl, že už to asi nemá cenu a nebude se dál snažit, to Vendulce docvaklo. Byl to ten pravý.

Po baletu se dala na lidovky. „A můžu vám říct, že se při ničem tak nevyřádíte jako při čardáši! Ale milovala jsem i akrobatiku, výraz. Inu, všechno, co mělo švih."

V devatenácti odešla z domova. Po svatbě se s manželem se přestěhovali do Nuslí přímo naproti Jezerce. V tu dobu měla Vendulka všechno.

Slibně rozjetou taneční kariéru i spokojené manželství. Ke štěstí už jí chybělo jen jediné. Otevřené hranice.

Psal se rok 1954 a hranice se konečně otevřely. A s nimi i možnost vycestovat. Do Číny, Koreji i Sovětského svazu.  „Jenže u mě, Elišky a Marušky před výjezdem v tanečním souboru zjistili, že jsme v jiném stavu. A tím se mi zavřely dveře do světa."

Osud nezvrátila

Na potraty se tehdy nechodilo. A tak Vendulka dokonce brala bílé prášky, aby zvrátila osud. „Ale kdepak, chlapeček se držel. A pak už jsem měla strach, tak jsem je nebrala. Nechtěla jsem tomu mimču ublížit. Holka to zkrátka vždycky odnese… Můžete se třeba postavit na ucho, ale ten osud, tomu je zbytečné se stavět."

Těhotná tedy byla, rozhodně se ale neomezovala. Až do porodu. Než se jí ve dvaceti letech narodil syn, do poslední chvíle tancovala. I v devátém měsíci. „Ještě den před tím, než jsem porodila, jsem metala hvězdy! A proč by ne. Já tanec milovala. Byla jsem štíhlá jako proutek, jen ten pupek jsem měla jako balon," směje se.

Za čtyři roky se Vendulce narodila Jana. Ta už byla plánovaná. A dokonce mohlo být ještě jedno dítě.

„To chtěl můj muž. Ale já si postavila hlavu. Zpětně vidím, že to byla má největší životní chyba." To třetí by bylo podle Vendulky nejlepší. Nejvíc opečovávané.

V osmašedesátém se bála

Osmašedesátý rok prožila Vendulka u trati pod Smíchovem, kde v tu dobu s manželem a dětmi bydlela. „Kdo zažil válku, má strach. Je to už ve vás zakódované. Proto, když jsem se z rozhlasu dozvěděla, že sem jedou Rusáci, bála jsem se."  Strach byl o to větší, že v tu dobu měla rodinu na dovolené na Moravě.

„Bylo to nepříjemné. Já sama doma, projížděli kolem nás, měla jsem to všechno z první ruky."

Do strany Vendulka nikdy nevstoupila. Přesto, že někteří její kamarádi tanečníci v ní byli. „Mohli si možná více dovolit. Ale jinak nic. Naše branže naštěstí byla jasná. Buďto umíš, nebo ne. Nic mezi tím."

Kancelářská myška

Po taneční kariéře nastoupila na Generální ředitelství drah, kde dělala „kancelářskou myšku." A přestože by se mohlo zdát, že to byl velký odklon od tancování a pohybu, nebylo tomu tak. I v kanceláři se cítila jako ryba ve vodě, jakmile bylo potřeba něco zařídit, už se tam řítila. Běhala, obíhala, zařizovala.

Tancování sleduje Vendulka zpovzdálí i dnes. S mírnou skepsí. „Konzervatoře jsou tanečníkům k ničemu. Pamatuji si, když k nám do souboru přišly dvě dívky z konzervatoře. Byly proti nám takhle malinké. Myslím, že je dáno nedostatkem lásky k té profesi. V nás byl takový zažehnutý oheň, jiskra milovat to, co děláte. To se postupně vytrácelo. A bylo to čím dál častěji jen money, money, money!"

Jakmile to dořekne, zhrozí se. „Ježiš, já jsem prošvihla zpívání!" Rychle se tedy zvedám z jejího útulně zařízeného pokoje  v ďáblickém domově seniorů. Zamyká dveře, mávne mi na pozdrav a utíká na hodinu zpěvu. Ještě prý kousek stihne.

Vybavuji si, co mi říkala naposledy. „V nás byl zažehnutý oheň, jiskra milovat to, co děláte." Ano, jiskru, tu má Vendulka v sobě stále…