„Je zajímavé, jak se vlastně od devětaosmdesátého málo změnilo v tom, kdo je kdo. Za normalizace si dobře žili veksláci, taxikáři, zelináři, bolševičtí papaláši a práskači. Z normálních lidí maximálně privilegovaní horníci. Ale i ti jezdili stopětkou. Veksláci a spol si vozili zadek ve volhách, nebo v bavorácích," řekl na úvod nyní už penzista Ladislav Kouba z Prahy.

„A po listopadu? Z veksláků, taxikářů, zelinářů a estébáků se stali papaláši, kteří rozkradli národní hospodářství a dál si jezdí v tom nejdražším, co je na trhu. Jenže i taková Škoda 105 byla po čertech drahá. A čekat na ní v pořadníku bylo nekonečné. Kdo měl šanci sehnat bony, šel do Tuzexu. Jenže když si uvědomíte, že lidi průměrně brali tři tisíce korun a já, jako lékař s jednou atestací dokonce méně, než dva tisíce, byla cena kolem šedesáti tisíc závratná. A víte, kolik stála v přepočtu na dnešní koruny taková volha? Asi dva miliony," poznamenal Ladislav Kouba z Prahy, který si na tu svou Škodu 105 musel na začátku osmdesátých let půjčit od svých starých rodičů.

Pětadvacáté výročí Sametové revoluce.Jak pro jistotu připomněl, sehnat bony, nezbytné pro nákup v Tuzexu nebylo snadné. Kromě aparátčíků KSČ, či Socialistického svazu mládeže disponovali bony už jen sportovci, či zaměstnanci takzvaného podniku zahraničního obchodu a také „montážníci" vyjíždějící za prací do zahraničí. A pak veksláci. Lidé zpravidla spolupracující s estébáky s „falešným" razítkem zaměstnavatele v občanském průkazu.

Ale zpět k tuzexovému nákupu auta. Ten, kdo nebyl vekslákem, ani komunistickým „papalášem", a nechtěl jezdit v autě východní provenience, musel mít přinejmenším příbuzné na západě, kteří mu potají posílali valuty, přičemž Rudé právo týden co týden přinášelo v černé kronice odstrašující články o dalších a dalších lidech odsouzených za nezákonné nakládání s valutami.

V osmdesátých letech byla nejčastěji prodávaným modelem Škoda 105 zhruba za 12 tisíc bonů, tedy asi za 60 tisíc Korun československých. Přepočteno na dnešní ceny by Škoda 105 vyšla asi na 450 tisíc Korun českých, přičemž průměrná mzda se tehdy v Československu pohybovala kolem tří tisíc Kčs. Dnes je průměrný plat asi 25 tisíc Kč. Dnešní nejprodávanější model Škoda Octavia se dá pořídit už za desetinásobek průměrného platu.

Chtělo to trochu štěstí. A když se dostavilo, Tuzex mohl nabídnout například i svého času u nás hodně oblíbený Opel Kadett, bratru za 40 tisíc bonů, tedy za astronomických 200 tisíc tehdejších československých korun. V podobné cenové relaci se pak pohyboval například i Peugeot 205.

Ovšem takový Renault 21 TL, to byla úplně jiná cenová kategorie. Podobná, v níž se nacházela Ladislavem Koubou několikrát zmiňovaná volha. Zájemce musel v Tuzexu z kapsy vytáhnout něco mezi 55 a 60 tisíci bony, tedy zhruba 300 tisíc Korun československých. V přepočtu na dnešní ceny a platy jde o dech beroucí sumu přesahující dva miliony korun.

V nabídce byly i starší typy mercedesů, fordů, či BMW. „Ty už ale opravdu pro normální lidi nebyly," dodal Ladislav Kouba.

Ukázka z oficiálního katalogu Tuzexu z poloviny 80. let minulého století. Uvedená cena je v bonech, přičemž bony se na černém trhu prodávaly za 5 korun (5 Kčs).

Ukázka z oficiálního katalogu Tuzexu z poloviny 80. let minulého století. Uvedená cena je v bonech, přičemž bony se na černém trhu prodávaly za 5 korun (5 Kčs).

Další vzpomínky Pražanů na fenomén Tuzex

Tuzexy vzniklé v roce 1957 a veksláci patřili neodmyslitelně k sobě hlavně v druhé polovině osmdesátých let. Vekslák bylo takříkajíc „svobodné povolání" mnohdy na hraně zákona.

„Nebyl proti nim zřízen žádný zvláštní útvar tak jako proti kapsářům. Jejich trestnou činnost nebylo snadné prokázat. Někdy u nás v Bartolomějské končily „menší ryby", které si nestačily opatřit razítko od zaměstnavatele. Ti kluci u sebe ale vždy měli jen menší hotovost, a tak jsme je museli většinou zase pustit anebo stíhat za příživnictví. Větší kšefty se děly na předem dohodnutých místech," vzpomněl pro Deník někdejší příslušník pražské Veřejné bezpečnosti, který si ale nepřál být jmenován.

Retrodeník přináší seriál o oblečení. Tuzexy čile fungovaly také v šedesátých letech. Tou dobou veksláků na ulicích ještě mnoho nebylo. Lidé se k bonům dostávali přes známosti.

„Asi v roce 1963 k nám na gymnázium nastoupil chlapec, jehož rodiče „prchli na Východ" z Ameriky. Jako zpěvák Dean Reed (utekl z USA do tehdejší NDR - pozn. red.). Jednou jsem od něj koupil dolar za dvacet korun. Od mé sestry, která v té době žila s diplomatem v Dejvicích, jsem dostal další dolary a šel jsem si koupit vysněnou pingpongovou pálku do Tuzexu ve Veletržním paláci poblíž Parku kultury a oddechu Julia Fučíka," (dnešní Výstaviště - pozn red.) prozradil Deníku Ladislav Kroupa z Břevnova.

Maminka jeho pozdější manželky pracovala v šedesátých letech jako prodavačka v Tuzexu na Tylově náměstí. Ženy diplomatů sem chodívaly nakupovat luxusní potraviny.

„Stálé zákaznice mamince nechávaly spropitné v bonech. Ona mi pak za ně nakupovala nejrůznější dobroty," připojila se ke vzpomínce manželka Daniela Kroupová.

Čtěte také: 25 let od 17. listopadu: příběh o nákupu prvních opravdových džín