Čtyřicetiletý muž se zelenou obálkou s hlasovacími lístky udýchaně zahalekal: „Proč jste až ve druhém patře? Máte to tady tak vysoko, jako byste ani nechtěli, aby lidi přišli k volbám!"

Byl to paradox. Po něm přišla druhá volička, elegantní seniorka s holí. Také udýchaná (ale zdaleka ne tak jako muž před ní) a chlubila se, že když řekla v přízemí vrátnému svůj věk, chtěl jít za předsedou komise, aby seniorce přinesli volební urnu do přízemí. „Je mi sice 85 let, ale to bych nedopustila. Při každých volbách chodím do této školy do druhého patra, tak proč bych nešla i letos?" položila řečnickou otázku členům volební komise.

Ti jen obdivně kvitovali tuto čiperku. A právem, neboť volební komise byla složená ze samých mladých. Věkový průměr u této komise nebyl ani třicet let.

Mladá generace sice byla překvapivě zastoupená ve volební komisi, nikoli však mezi voliči samotnými. Čtyřicetiletý muž byl za pár hodin voleb nejmladší, který tam přišel.

Historky i stížnosti

A co se děje ve volební místnosti, když tam nejsou voliči? Například se vypráví veselé historky z natáčení. „Tak si představte, mám jednoho kamaráda z gymnázia, který je lékař. A nedávno mi řekl, že jeho známá, když pohřbívala svého muže, našla v rakvi úplně někoho jiného!" začala pěkně „zvesela" jedna ze členek komise. „No ale to se prý stává často," mávla rukou druhá. Jediný muž v komisi se nedal svými kolegyněmi zahanbit. „Já jsem zase jednou jel v noci tramvají s lopatou a ostatní cestující se na mě vyděšeně koukali, asi si mysleli, že jsem hrobník," začal se smát mladík.

Dostalo se ale i na veselejší historky. A jelikož volební komise zasedala ve škole, školské téma dominovalo. Opět hlavně u členek, které vzpomínaly na léta strávená v lavicích. „Ve vedlejší třídě byly samé holky. Když je pak začal učit mladý kantor, mohly se zbláznit," začala své vyprávění blonďatá členka komise. „Ale abych pravdu řekla, nebyl vůbec hezký. Říkala jsem si čím je asi učaroval? No, nejspíš tím, že měl kalhoty," hodnotila kvality učitele plavovláska. Ostatní členky komise dostaly záchvat smíchu.

Jelikož dlouho nikdo nešel, byla členům komise dlouhá chvíle. Vtipy i historky došly, a tak si alespoň jedna členka postěžovala na peníze, které za dvoudenní práci v komisi dostane. „Za dva dny 1500 korun, to je hrůza, to v jiných částech Prahy jsem dostávala i jednou tolik. Ale příští týden za druhé kolo jen dvě stovky? To je strašná sprosťárna!"

A možná by se dostalo i na ostřejší slova, ale v tu chvíli do volební místnosti zabloudil postarší zmatený pán. „Volí tady lidé z ulice Modřínová?" ptal se tichým, nakřáplým hlasem. Předsedkyně komise ho nepotěšila, musel jít ještě o dva bloky dál. Pokrčil rameny a šel.