Zdejší prvorepublikové vily patří z velké části potomkům původních majitelů. Místní pamětník Jaroslav Bartošek není sice rodilý Pražan, ale ve Střešovicích bydlí už od roku 1939. Do jedné z vil přišel jako dospívající chlapec se svými rodiči, poté sem přivedl svou ženu, vychovali na Bateriích dva syny a nakonec se ten mladší rozhodl ve vile zůstat a přivést sem svou rodinu.

Proč jméno Baterie?  

„Jestlipak víte, proč se to tu zde jmenuje Baterie?" začíná pan Bartošek otázkou a aniž by čekal dlouho na mou odpověď, které by se beztak nedočkal, odpoví si sám: „Odtud totiž pruské vojsko ostřelovalo z děl Hradčany a Strahov." To bylo v roce 1744 a pak ještě v roce 1757. Název místa Baterie se ale vžil až ve 20. a 30. letech 20. století, kdy v této části Prahy 6 začala vznikat téměř na zelené louce nová vilová čtvrť.

U První baterie, U Druhé baterie … tak to pokračuje až do šesté. Nyní se nacházíme U Páté baterie v domě pana Bartoška. Se svými rodiči přišel do Prahy z Bratislavy, kde pan Jaroslav Bartošek žil do svých sedmnácti let. Rodina si vyhlédla dům ve funkcionalistickém duchu, který postavili synové původní majitelky.

Zvláštnosti stavby 

„Stavěný byl velmi amatérsky. Například schody umístili doprostřed domu. No, řekněte, taková chyba. Do nejteplejšího pokoje dát schody. To by zkušený architekt neudělal," kroutí hlavou pan Bartošek, který se celý život živil jako stavitel cukrovarů. Toto povolání zdědil ostatně po svém otci. Jestlipak se jejich schopnosti projevily na podobě domu? „Ani ne," odpoví mi jeho majitel, „schody jsme nechali tam, kde stály, s tím už se nedalo mnoho dělat. Později ale otec nad garáž přistavěl terasu, která je tu dodnes."

Druhá světová válka se dlouho studenta Vysoké školy obchodní a po uzavření vysokých škol abiturientského kurzu obchodní akademie a strojní průmyslovky nijak osobně nedotkla.

close Otec Jaroslava Bartoška nechal nad vchod přistavět prosklenou terasu. info Zdroj: archiv majitele zoom_in

Rozhovor na gestapu v malajštině

Tento zdánlivý poklid však netrval ani tři roky. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 atmosféra v Praze zhoustla a jak pan Bartošek poznamená, stále častěji se stávalo, že lidé z jeho okolí beze stopy mizeli.

Jednoho dne byl do budovy gestapa, které sídlilo v Petschkově paláci v dnešní ulici Politických vězňů, pozván jeho otec. Bez důvodu, bez vysvětlení. Na pozvánce stálo prosté „Dostavte se". „To znamenalo téměř jistou smrt," ztiší pan Bartošek hlas a ve stejném tónu i pokračuje: „ale otec neměl na vybranou. Musel tam jít. Ohlásil se, přijal ho poručík SS, který se ho zeptal, jakou řečí chce mluvit. Otec, který tušil, že jeho hodiny jsou sečtené, pro ulehčení atmosféry odpověděl, že mohou hovořit třeba v malajštině. Tu řeč se přiučil při pracovním pobytu v Indonésii," vypráví pomalu pan Bartošek příběh, který jako by se odrážel ve zdech tohoto domu.

Co asi v té chvíli musela prožívat jeho rodina? Dá se v takové chvíli smířit s tím nejhorším? O tom se ale pan Bartošek nezmíní. Místo toho pokračuje v načatém příběhu a vypráví ho tak, jako by tenkrát sám byl na místě svého otce.

Rakouský gestapák

Gestapák bez váhání spustil plynulou malajštinou. Ukázalo se, že je to Rakušan, který před válkou pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí a v Indonésii krátce pobýval. „Nakonec si spolu docela rozuměli," prohodí s nadsázkou pan Jaroslav. Jeho otec měl téměř vyhráno. Aby si však svoji záchranu zasloužil, musel splnit úkol, který mu gestapák dal.

„Ani my Němci to tady s vámi nemáme jednoduché, nemyslete si. To tenkrát poručík SS mému otci řekl a dal mu do rukou obálku s psaním, které musel vhodit do schránky před palácem. Můj otec bílý jako stěna šel tedy zase stejnou cestou zpátky, prošel hlavní branou a aby naplnil svůj slib, dopis odeslal. Podíval se do oken kanceláře poručíka SS a v té chvíli se pohnula záclona. Jak se pak dostal do hospody na Jungmannově náměstí, kam chodíval to už si vůbec nepamatoval," zakončí příběh svého otce pan Jaroslav.

Zlé časy vztahy obyvatel Střešovic upevnily. „Na místě, kde dnes stojí samoobsluha, bylo dřív malé náměstíčko s hřištěm, kde spolu lidé hrávali volejbal. Po hře se šlo většinou do hospody. Já s nimi ale nechodil. Byl jsem tu ještě pořád nový a čas trávil raději s kamarády, kteří stejně jako já přišli do Prahy z Bratislavy," vzpomíná pan Bartošek, který během válečných let dokončil studia a začal si budovat kariéru.

Cestování za exotikou 

V oboru výstavby cukrovarů se zakrátko stal jedním z největších odborníku u nás. Stejně jako jeho otec dříve jezdil za prací do světa, i on měl práci spojenou většinou s cestováním do exotických zemí. A neskončilo to ani poté, co se u nás moci chopili komunisté. V roce 1955, kdy už byl pan Bartošek ženatý a měl syna, odcestoval s rodinou do Indie. Tam se zároveň narodil jeho druhý syn. O pět let později se tedy vrátili do Prahy ve čtyřech. Dál se svou rodinou zůstával v domě v ulici U Páté baterie, kde kromě nich bydleli ještě jeho rodiče a mladší bratr se svou ženou. Jeden čas tu tedy 120 metrů čtverečních obývalo osm lidí. Dodnes Bartošek se smíchem vzpomíná, jaké napínavé bydlení to bylo.

„Měli jsme pořadníky na to, kdo bude v koupelně, protože ta byla v domě pouze jedna," vypráví. Z těsného bytu nakonec odešel jeho bratr se ženou, kteří si postavili kousek za Prahou dům. O pár let později opustili natrvalo i republiku. A co pan Jaroslav Bartošek? Copak jeho nikdy nenapadlo, že by v některé zemi, kam odjel za prací, zůstal natrvalo?

„Vůbec. Nikdy jsem neuvažoval, že bych opustil Čechy, že bych se domů už vůbec nevrátil," odpovídá bez váhání. Jak ale vzápětí poznamenává, komunisté jemu a jeho rodině život nijak neztrpčovali, nechali ho dělat si svou práci, a to i po té, co odmítl vstoupit do strany.

Lidé tu drželi při sobě

Na Bateriích navíc panovala vždy dobrá atmosféra, nikdo na nikoho nedonášel, spíš tu lidé drželi při sobě a pomáhali si. Třiadevadesátiletý pán, jenž bývá často oceňován za svůj mimořádný přínos pro české cukrovarnické strojírenství, zůstává stále pracovně vytížen. Už sice nejezdí po světě a nedohlíží na stavby cukrovarů, ale předává své životní zkušenosti dál.

Proto, když se ho ptám na to, jaké místo v domě má nejraději, odpoví mi vyhýbavě, že nejvíc času tráví u svého pracovního stolu. Zde vznikají rukopisy jeho knih, naposledy to byla odborná publikace pro Národně technické muzeum, kterou dokončil předminulý rok.

Nádherný výhled

„Copak vy byste odtud mohla odejít," zeptá se mě pan Bartošek, když už jsem na odchodu. Stojíme spolu na terase a díváme se do výhledu, v němž na kopci rozpoznávám část osady Baba a Hanspaulku. „Když je hezky, tak vidíme až za hranice," přeruší po chvilce ticho. Ve stejném domě se před pár lety usadil i jeho syn architekt se svou rodinou.

Pod jeho taktovkou prošel dům kompletní rekonstrukcí, v jednom domě vznikly dva byty s oddělenými vchody a ve sklepě si vybudoval ateliér. Pan Bartošek, muž s neuvěřitelným elánem a nakažlivým optimismem je rád, že dům zůstává naplněn lidmi. „Tak, jako tomu vždy bylo," dodávám.

Čtěte také: Plavba časem aneb Na můstku Hajnovy vily