„V tomto roce si budete podávat přihlášky do učebních oborů. Někteří z vás možná i na střední odborné školy s maturitou,“ sdělila žákům výchovná poradkyně na začátku osmé třídy. Psal se rok 1987 a komunistický režim, přestože už spěl ke svému konci, se nijak netajil tím, jaké má s dorůstajícími dětmi plány. Co nejvíc jich chtěl proměnit v málo kvalifikovanou pracovní sílu, zejména pro těžký průmysl. Jakékoli vyšší studium se vydávalo za privilegium, bezmála anomálii.

Šárka Prokopiusová, covid 19 -  bradový štít pro neslyšící.
Neziskovky se bouří. Pomáháme Ukrajincům ve dne v noci, bereme minimální mzdu

Tato vlastnost komunistického školství se nezměnila po celých čtyřicet let: děti musely výběr školy podřizovat potřebám plánovaného hospodářství. Vše se řídilo směrnými čísly. Bylo-li potřeba víc horníků nebo šiček, o to méně dětí se mohlo dostat na gymnázia. A víc horníků nebo jiných dělnických profesí bylo potřeba neustále. „Když můj bratr Stanislav vycházel z deváté třídy, dobře se učil. Měl nejlepší známky z celé třídy. Jenže škola mohla doporučit ke studiu jenom jedno dítě,“ vzpomíná Petra Parkanová. Stanislav měl tu smůlu, že jeho třídní učitelka byla zároveň jeho matka. „Mámě bylo trapné doporučit vlastního syna, a tak tam napsala někoho jiného. A brácha musel do učení.“

Podobnou zkušenost měl i Zdeněk Pinc, který končil základní školu ve druhé polovině padesátých let v Příbrami. „Všichni moji spolužáci šli na hornické učiliště nebo hornickou průmyslovku, stali se z nich horníci nebo důlní inženýři. A všichni se buď uchlastali, nebo zařvali v šachtě,“ konstatuje. On sám měl štěstí v neštěstí, po prodělání dětské obrny byl tělesně postižený. Mezi horníky by ho ze zdravotních důvodů nepřijali. Právě tato okolnost – spolu se skvělými studijními výsledky – mu pomohla dostat se na jedenáctiletku, jak se tehdy říkalo gymnáziím.

Místo na gymnázium na směnu do tkalcovny

Nízký počet dětí, přijímaných ke studiu, nebyl jedinou překážkou. Zároveň se totiž důsledně dbalo na to, aby do středních škol a zvláště gymnázií přicházeli žáci, „kteří svým sociálním a třídním původem, jakož i svým dosavadním vývojem dávají naději, že z nich bude vychována inteligence třídní a ideově spjatá s dělnickou třídou,“ jak pravil výnos ministerstva školství z roku 1951. Jednoznačně to eliminovalo žáky, jejichž rodiče měli nějaký kádrový škraloup. Ostatně, spolu s přihláškou na školu se v té době posílala také žádost o doporučení ke studiu na okresní národní výbor. Pokud nevyhověl, nebylo odvolání.

ZŠ Na Dlouhém Lánu v Praze 6.
Ředitelé k učitelce s proruským postojem: Taková témata se musí probírat citlivě

Na vlastní kůži to pocítila třeba Marta Jurková, dcera bývalého národně socialistického poslance Josefa Nestávala, který byl v procesu se skupinou kolem Milady Horákové odsouzen k doživotnímu trestu. „Měla jsem samé jedničky, dařilo se mi v technických předmětech, kantoři mě posílali na olympiády. Dělali to s úmyslem, aby mi pomohli na nějakou další odbornou školu, protože věděli, že gymnázium nepřipadá v úvahu. Ale z ministerstva školství napsali, že nemám kádrové předpoklady pro studium.“

Přes známé se dostala na střední hospodářskou školu v Dušní ulici, ale když v září začalo vyučování, najednou byla předvolána do ředitelny. „Ředitel mi sdělil, že dostal befel z ministerstva a nemůže mě tam nechat. Byl tak dobrý, že pro mě hledal nějakou další možnost. Navrhl mamince, abych chodila na odpolední stenotypistický kurz. Naučila jsem se psát na stroji, těsnopis, hospodářské počty,“ dodává Jurková.

V některých rodinách politických vězňů ovšem na jakoukoli možnost studia rezignovali už předem. Když bylo Ludmile Zouharové devět let, popravili jejího otce Václava Švédu z odbojové skupiny bratří Mašínů. Několik dalších členů její rodiny skončilo ve vězení, a tak Ludmilu a jejího bratra vychovávala babička. „Dobře jsem se učila, v deváté třídě jsem měla jen jednu dvojku. Ale stařenka mi řekla, že na žádnou školu nepůjdu. Musím do práce, abych se postarala o Radka, kdyby se s ní něco stalo. Domluvila mi zaměstnání v továrně Hedva v Moravské Třebové. Obrečela jsem to, samozřejmě, protože školu jsem měla ráda,“ vzpomíná.

Po odevzdání přihlášky, ve které měla napsáno, že nastupuje do zaměstnání, si ji zavolal ředitel základní školy. „Řekl mi, ať se nebojím, že mě dostane na dvanáctiletku. Ale stařenka i přesto řekla, že musím do práce.“

Ludmila skutečně nastoupila do Hedvy. „V září po deváté třídě mi bylo šestnáct. Šla jsem rovnou na tkalcovnu, pracovat na směny. Byl to pro mě šok, byla jsem zvyklá na děcka, dost jsem se nabrečela.“ V téže továrně pracovala Ludmila Zouharová téměř čtyřicet let, až do odchodu do důchodu.

Napsal do novin, na školu ho vzali

Mladí lidé, kteří byli navzdory kádrovým škraloupům svých rodičů odhodláni studovat, museli volit různé postranní cesty. A často se jim nakonec podařilo systémem proklouznout, ovšem za cenu obrovského osobního nasazení jich samotných i jejich rodin. To byl také případ Ivana Havla, mladšího bratra pozdějšího prezidenta Václava Havla a syna stavitele Václava M. Havla. Po obecné škole sice začal studovat na proslulé koleji Jiřího z Poděbrad v Poděbradech, odtud byli ale s bratrem vyloučeni pro buržoazní původ. Po deváté třídě tak měl v úmyslu přihlásit se na střední všeobecně vzdělávací školu. „Zavolali si matku a oznámili jí: ,Váš syn sice má samé jedničky, ale s vaším třídním původem není možné, aby šel dál studovat. Máme tady návrh, aby se šel učit kotlářem.' Matka přišla domů celá ubrečená,“ říká Ivan Havel, který šel nakonec do učení na jemného mechanika.

Výměna místopisné cedule v ulici Korunovační za Ukrajinských hrdinů.
OBRAZEM: Ukrajinských hrdinů. Přejmenovaná ulice už má cedule s novým názvem

Jeho matka zároveň uprosila ředitele jednoho večerního gymnázia, aby tam Ivana nechal jeden rok studovat bez toho, že by se oficiálně zapsal. Protože úřady to nezaregistrovaly, Ivan Havel nakonec tímto večerním studiem získal maturitu. Znamenalo to ovšem, že každý den z učňovské praxe mířil rovnou do školy. Boj s režimem se po několika letech opakoval, když se Ivan Havel přihlásil na vysokou, a nakonec opět mohl studovat jenom dálkově. Díky svému nadání a píli se ovšem stal jedním z prvních občanů totalitního Československa, kteří získali stipendium v USA na prestižní univerzitě v Berkeley.

O tom, že rozhodnutí kádrováků se dala někdy obejít, svědčí i příběh Martina Tomeška, syna soukromých zemědělců. V poslední třídě základní školy mu ředitel vyhrožoval, že ho nenechá dělat přijímací zkoušky ani na zemědělské učiliště. Martin Tomešek psal básničky, které posílal do Zemědělských novin. V deváté třídě do redakce poslal dotaz, zda mu může ředitel školy zakazovat vstup na střední školu. „Dostal jsem přímo v novinách odpověď, že mi nemůže určovat, kam půjdu, nebo nepůjdu. Hned jsem s tím výtiskem utíkal do školy, ředitel byl sice na puknutí, ale už mi nebránil,“ říká Martin Tomešek.

Dlužno ovšem podotknout, že to bylo v polovině šedesátých let, tedy v době, kdy i ve školství panovaly o něco uvolněnější poměry. S výjimkou uvolnění kolem pražského jara ovšem takzvaná komplexní hodnocení rozhodovala o osudech dětí a studentů až do roku 1989.

Neprodyšný systém a jeho trhliny

K trhlinám, které se v systému objevovaly, patřilo i gymnázium v pražském Radotíně. Ve druhé polovině sedmdesátých let se tam dostalo několik dětí signatářů Charty 77. „Milena Grůšová, Veronika Bartošková, David Pithart, já a bratr Filip a další a další dětičky z rodin, které režim zašlapával, jsme se dostali na jednu školu, kde jsme byli pod drobnohledem a kde jsme byli střeženi,“ popsal Jáchym Topol v rozhovoru pro Český rozhlas.

Pro ředitelku to znamenalo strpět ve škole občasné návštěvy Státní bezpečnosti. „Naše paní ředitelka Irglová byla strašně fajn dáma, velice elegantní a milá a věděla o nás. Věděla, že si vyměňujeme samizdaty a pásky se zakázanými kapelami. Protože ona i další profesoři nás ochraňovali, byla dotlačena k tomu, občas si s estébáky v ředitelně dát kafíčko. Takhle nějak to fungovalo.“

Útok mačetou na učitele na Středním odborném učilišti v ulici Ohradní.
Šikana od učitele? Spolužáci se vyjadřují k vraždě na pražském učilišti

Až do konce roku 1989 ovšem režim vyvíjel soustavný tlak, aby co nejvíce žáků odcházelo na učňovské obory. Měly jich být až dvě třetiny. Školské reformy z roku 1976 a 1984 se navíc snažily výuku na gymnáziích, odborných školách a učilištích co nejvíce obsahově sblížit. Jednotlivé gymnaziální třídy měly odborné, většinou technické zaměření, které je mělo připodobnit průmyslovkám. I to byl důvod, proč po roce 1990 došlo k takovému boomu víceletých gymnázií. Ve snaze dát vale molochu komunistického školství a navázat na tradici první republiky jsme se vrátili k instituci, kteráv moderním školství působí poněkud anachronicky.

Barbora Šťastná