Narodila se v březnu 1923 v Praze v židovské rodině zaměstnance pojišťovny a učitelky francouzštiny. Se svojí starší sestrou Annou a rodiči měla báječný vztah, chodili do divadla, koncerty a výstavy. Studovala s výborným prospěchem na gymnáziu, chodila do skauta i do sokola. Šťastný život její rodiny skončil s příchodem německých okupantů.

Protektorátní správa chrlila od června 1939 jedno protižidovské zařízení za druhým a připravila Židy o majetek a práva: „S příbuznými, kteří žili mimo Prahu, jsme se již nemohli setkat. Museli jsme odevzdat rádio, lyže, kolo a pak jsme museli odevzdávat teplé oblečení na tzv. Winterhilfe, což museli dělat i árijci. Museli jsme začít nosit hvězdu, pak přišlo vyloučení ze školy a sestěhování. Museli jsme opustit třípokojový byt a sestěhovali nás do jednoho bytu s dalšími čtyřmi rodinami, samozřejmě s jediným příslušenstvím a jedinou kuchyní.“

Úmrtnost byla obrovská

V dubnu 1942 přišlo pro celou rodinu předvolání do transportu. Měli povoleno vzít si s sebou 50 kilogramů, měli veliké ruksaky, aby co nejvíce věcí nesli na zádech, což se ukázalo později jako výhoda, protože to, co bylo v kufrech, už vícekrát neviděli. „

V Terezíně jsme byli zařazeni do pracovních komand. Táta tahal prkna a podobně. Maminku přiřadili do prádelny, sestru zařadili jako mě mezi zdravotní sestry, pracovala ve starobinci. A já jsem šla na marodku,“ uvedla Jarmila Weinbergerová.

Ceny Paměti národa.Zdroj: Post Bellum/Paměť národa
Sledujte předání Ceny Paměti národa Jarmile Weinbergerové v úterý 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus. Spolu s ní ocení nezisková organizace Post Bellum další čtyři osobnosti z České republiky a Slovenska.

Bylo jí devatenáct let a měla za sebou jen průpravu první pomoci ze skautu. Marodka byla velká místnost s třiceti lůžky, na každé straně podél zdi bylo patnáct lůžek. „Nelze si představovat nemocniční lůžka, byla víceméně z nehoblovaných prken a byla prolezlá štěnicemi.“

Sloužily se dvanáctihodinové služby, denní a noční. „Byla to velice náročná práce, nejen fyzicky, i když to byl také problém, protože na noc byla jen jedna sestra, muselo se ráno povléct povlečení všech těch, kteří bohužel v noci zemřeli. To se stávalo poměrně často, protože odolnost pacientů byla velmi malá, umírali na zánět plic, na zánět žil, na celkovou sepsi z docela malého poranění, které začalo hnisat a došlo k otravě krve, které lékaři nedokázali nijak čelit. I když jsme tam měli k dispozici alespoň pro ty nejtěžší případy sulfonamidy, lidé umírali prakticky dříve, než mohly léky vůbec zabrat.“

Z rodiny přežila jediná

Práce sestry ji nezachránila před obávaným transportem na východ, do něhož byla zařazena v květnu 1944 narychlo. „My jsme měly příslib, že nebudeme zařazeny do transportu, abychom se mohly o ty nemocné starat do poslední chvíle, ale zřejmě byl nějaký větší výpadek a všechny, kdo jsme tam pracovaly, narychlo zařadili do transportu. Nevím, jak se to dozvěděla sestra. Podařilo se jí vyprosit, aby pustili tátu. Dokonce přemluvila četníka, aby došel pro mámu mimo město, takže jsem se s nimi přes okno alespoň mohla rozloučit, pak jsem je už nikdy víc neviděla.“

V Osvětimi šla s celým transportem bez selekce do tzv. rodinného tábora, kde se terezínským vězňům sice dostávalo lepšího zacházení, ale přesně po půl roce byli všichni příchozí z prvního transportu v březnu 1944 zavražděni v plynových komorách. Jarmila dostala na starost skupinu dětí v předškolním věku.

„Směly jsme si hrát uvnitř v bloku, a pak dokonce na omezeném prostoru za naším blokem, který byl obehnán dráty nabitými elektrickým proudem. Takže jsme musely děti hlídat, aby se k tomu nedostaly. Měly toho za sebou hodně, takže hned pochopily, že se toho nesmí dotknout,“ vypráví Jarmila, která si děti velmi zamilovala. Žádné z nich ale nepřežilo.

Jarmilu od smrti v plynové komoře ji zachránila likvidace rodinného tábora v červenci 1944. Nacisté potřebovali vězně na práci a Jarmilu a další práceschopné ženy převezli do lágru u Christianstadtu. Válka pro ni skončila v táboře Bergen-Belsen, kde ji v zoufalém stavu po pochodu smrti zachránili britští vojáci.

Po návratu do Prahy zjistila, že válku přežila jako jediná z rodiny. Ujala se jí rodina kamarádky, se kterou společně studovaly medicínu. Jarmila se pro její studium rozhodla právě kvůli svým zážitkům z války. Po promoci dostala umístěnku do nemocnice v Karlových Varech, kde už zůstala.