Jaké jste měli dětství?
Jiřina: My měli rodinný domek ve Zlíně. Pocházím ze čtyř dětí, a protože jsem nejstarší, musela jsem rodičům hodně pomáhat.
Bylo to ve Zlíně během války hodně divoké?
Jiřina: Osobně se nás válka nedotkla. Přesto to bylo psychicky náročné, v okolí se totiž pořádně bombardovalo, dost jsme se báli V blízké Ostravě totiž byly cílem Vítkovické železárny.
Uklidňovali vás rodiče?
Jiřina: Pamatuji si, jak říkali, že snad budeme mít štěstí a bomba na nás nespadne. Ony tam padaly opravdu často. Víc nám nevysvětlovali, byli jsme malí.
Vybavujete si konec bojů?
Jiřina: Všichni měli radost a slavili. Kousek od nás bydleli v prázdném bytě čtyři sovětští vojáci. Byli moc hodní, vždy vyprávěli, jaká místa ve světě navštívili.
Jaká byla, Arnošte, Ostrava ve třicátých letech?
Arnošt: Hodně špinavá. Oproti tomu, jak vypadá teď. Je to rozdíl. Dříve Ostrava byla vesnice. Žili v ní sedláci, nechyběl potok nebo cesty, po kterých jezdili koně a povozy.
Jak se během války změnila?
Arnošt: Byla téměř všude rozbombardovaná. Němci útočili především na Vítkovické železárny, protože se tam vyráběly tanky a ocel. Jenže se spletli a zničili jinou tamní civilní čtvrť.
Máte ještě nějaké vzpomínky na válečnou Ostravu?
Arnošt: Pamatuji si, že tam byly německé kasárny a stavěla se dálnice přes Zábřeh. Rodiče byli většinu času nezaměstnaní. Když pracovali, otec jako dělník, matka v prádelně. Neměl jsem ale pocit, že bych nějak strádal.
Vnímal jste později euforii z konce bojů v roce 1945?
Arnošt: Když končila válka, byl všude hluk. Blízko našeho domu se nacházela restaurace Havránek, kde byli lidé namazaní, slavili osvobození a konec těch válečných šíleností. Nadšení ze svobody vydrželo až do roku 1948, který lidé tehdy vnímali jako naději z něčeho nového a lepšího.
Jaká byla podle vás realita?
Arnošt: Kdo byl ve straně, vnímal svoji účast v ní jako ohromný přínos. Kdo byl mimo, cítil to jako přítěž.
Jiřina: Lidé hledali nové cesty a doufali v lepší zítřky.
Představy komunistů byly velké a veřejnosti se líbily.
Arnošt: Lidi to chytlo. Asi za měsíc nebo za dva byly volby. Mně dali štětku, vápno, kýbl a začal jsem malovat na zem čísla. Jestli jsem musel, nebo ne, nevím. Bylo mi čtrnáct, v té době člověk tímto stylem neuvažuje.
Co jste štětcem a vápnem natíral?
Arnošt: Řekli mi, ať začnu natírat čísla od jedničky do čtyřky. Každá strana totiž měla své číslo. Byla to taková tehdejší předvolební kampaň.
Šel jste studovat, nebo jste nemohl, když měli rodiče problémy se sháněním práce?
Arnošt: Otec byl dělník a matka jen občas uklízela, tak mě naopak do studia nutili. Vychodil jsem v Brně Vojensko-tech-nickou akademii.
Přinesla vám studia nějaké nepříjemnosti?
Arnošt: Tím, že jsem byl voják z povolání, musel jsem být povinně ve straně, takže komunista. Za každý rok studia jsem později musel tři roky sloužit.
Co jste dělala vy, Jiřino?
Jiřina: V patnácti letech jsem studovala školu v Ostravě. Pak jsem šla pracovat jako zubní instrumentářka v ordinaci v Zábřehu. Dohodl to známý s tatínkem.
Bavilo vás to, když vás do práce laborantky otec dotlačil?
Jiřina: Bavilo. Zaučily mě starší instrumentářky. Míchala jsem plomby, asistovala jsem při extrakci zubů a dělala další pomocné práce, které vykonává sestra v ordinaci. Až po pěti letech jsem šla na mateřskou.
Kde jste se seznámili, když jste bydleli v jiných městech?
Jiřina: Poprvé jsme se viděli díky manželovu kamarádovi, když mi bylo asi patnáct. Pak jsme se potkali znovu za tři roky na hasičském plese v Zábřehu. Tam jste v sobě našli zalíbení? Přesně tak. Brali jsme se v sedmapadesátém roce. Já zůstala v Ostravě a manžel za mnou jezdil z Brna.
Za jak dlouho se vám podařilo sehnat společný byt?
Arnošt: Na Moravě to byla hrůza. Na byt se čekalo i deset let. Sídliště ve městech se teprve začínala stavět.
Jak jste situaci vyřešili?
Arnošt: Šel jsem pracovat do Plzně, protože tam to mělo být údajně volnější. Jenže jsem měl ambice dostat se na Letecký výzkumný ústav, a ten je jediný v republice, ve Kbelích v Praze. Sen se mi po asi deseti letech splnil a já se tam dostal.
Dotýkal se vás nějak jako vojáka z povolání rok 1968?
Arnošt: Nedotkl. Vím jen, že Rudá armáda zabrala celý prostor v Milovicích a letiště Mladá. Tam, když bylo cvičení, to byl rachot. Létaly tam granáty, člověk se pořádně nevyspal.
Debatovali lidé okolo vás hodně o tehdejší politické situaci v Československu?
Arnošt: To víte, že se o tom mluvilo. Pořád a všude. Ale vše bylo tak složité a zamotané. Někteří byli pro to jít bojovat, jiným to přišlo zbytečné. Každý měl svůj názor, především v hospodě u piva. Tam bylo tolik názorů, že se v tom člověk jen těžko vyznal.
Jak jste žili potom?
Arnošt: V roce 1972 jsem měl odslouženo dvacet let, vystoupil jsem ze strany a šel učit na průmyslovku do Ostravy. Ani tehdy zvládnout puberťáky nebylo nic jednoduchého.
