Je pět minut po dvanácté a na Palackého náměstí má v tuto chvíli začít masová demonstrace pražských odborářů proti snižování platů státních zaměstnanců. Jenže se nezačíná. Předseda odborů Jaroslav Zavadil oznamuje, že Česká televize požádala o pozdější začátek, aby mohl být přímý přenos. „Tak to máme s plnou parádou,“ zazní mi za ramenem. Autorem výroku je muž, který nese plakát s nápisem: Škrtat umí každé dítě, společnost se škrtnout nedá.

Mrzli, ale drželi

12,20 – Skutečně se začíná. Nejvyšší čas, protože – byť se teplota drží nějaký ten stupínek nad nulou – řada odborářů již začíná ve sněhu podupávat. Možná je to tím, že mezi nimi převažují lidé vyššího a středního věku, nemálo je důchodců. Starší paní, která přišla i s jezevčíkem, se ptám, za který odborový svaz přišla. „Za žádný, já jsem tu za sebe. Dělala jsem dřív v dopravním podniku.“ Podotýkám, že to nejsou státní zaměstnanci. „To máte jedno, když já jsme dělala, bylo všechno státní,“ odpovídá důchodkyně rezolutně a ještě přidá informaci, že „Bydlím tady ve Vyšehradské“. Jméno ale říci nechce.

Přišli i herci

12,30 – Demonstrace je v plném proudu. Přítomné pozdravil zástupce herecké asociace, který připomněl, že před jednadvaceti lety to byli spolu se studenty právě herci, kteří se jako první ozvali proti tehdejšímu režimu. Dostává se mu bohatého potlesku a volání „Děkujeme“.
Anna Machová z Odborového svazu kultury a ochrany přírody připomíná, že i členové tohoto svazu jsou státními zaměstnanci, a proto se nelze divit, že mezi demonstranty jsou přítomni členové orchestru a sboristé z Národního divadla, členové Státní opery Praha, zaměstnanci Národního muzea a Národní galerie a další.

„A my jsme tu taky,“ říká vedle stojící paní, která je tu „za zdravotníky“. „My doufáme, že vláda vezme ohled na naše požadavky a že něco udělá. Minimálně to, že do nařízení vlády dá paragraf o zvláštním určení mezd a zabuduje tam, co pan ministr slíbil na sjezdu zdravotníků – totiž větu „po dohodě v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu“. A nedal to tam. Pan ministr lže, tvrdí, že se vyjednává a nevyjednává se, proto je tato stávka,“ dodává žena, která neváhá se představit: „Karasko Jaroslava, Městská poliklinika Praha.“

Mladý muž drží v ruce prapor s nápisem Mladí sociální demokraté. „Pavel Šílený,“ představí se a dodává, že pracuje jako ekonomický poradce. „Ale jsem i student, to dnes jinak nejde,“ dodává. Říká, že přišli s přáteli podpořit stávkující. „Za sebe, za Mladé sociální demokraty,“ – vyznívá to, jakoby se chtěl distancovat o těch starších, ale třeba se mi to jen zdá.

Ikona Richard Falbr

12,35 – Přítomné zdraví někdejší dlouhodobý předseda odborů a dnes senátor Richard Falbr. Jeho slova o tom, že destabilizaci tohoto státu nezpůsobují stávkující, ale celá „Kalouskova vláda“ se setkávají s nadšeným souhlasem. Z řad demonstrantů se ozývá „Hanba“ Hanba!“ a pískot píšťalek. Ty přicházející ještě častěji ke slovu, když se mikrofonu znovu ujme předseda odborové komory Zavadil.

Největší ohlas získávají jeho slova o tom, že hospodářský růst nebude moci táhnout spotřeba, protože po seškrtání platů nebudou mít lidé za co nakupovat. „Nechceme chudé Vánoce,“ ozývá se ze zástupu. Ale to je zřejmě omyl, protože úsporné škrty mají platit až od ledna.

Nikdo nezlobil

12,45 – demonstrace se chýlí k závěru. Zavadil končí svůj projev a vyzývá jednoho ze svých kolegů k přečtení protestní petice adresované vládě, poslancům a senátorům. Poté ještě předseda popřeje všem klidné Vánoce a hodně zdraví do nového roku a zástupy se rozcházejí.
Veřejný klid nebyl narušen a zásahu příslušníků městské ani státní policie nebylo zapotřebí. Doprava rovněž nebyla narušena. A tak jediný rozruch vyvolal muž středního věku, který se vyšvihl na střechu bílého automobilu a začal řečnit o tom, proč se nám všem vede špatně, proč o tom nepíší noviny a proč odbory mlčí a ve skutečnosti spolupracují s vládou. Kdosi jej označí za „zavilého komunistu“ a jiní na něj volají:
„Tak slez z toho mercedesu.“ Bílý vůz popsaný hesly Lidé všech profesí, spojme se, nebo Kapitalismus skončí, až se lidé přestanou bát, je skutečně model proslulé německé značky, byť poněkud obstarožní. Muž má výdrž a ještě čtvrt hodiny po skončení oficiální demonstrace pokračuje ve svém vystoupení a kupodivu nalézá posluchače.

Demonstrace končí tak, jak začala: Účastníci se rozcházejí ve skupinkách, někteří se dohadují, kam ještě zajdou. Účast byla pro mnohé zklamáním – podle Zavadila asi dva tisíce lidí, podle přítomného policisty asi dva a půl. „Ale i s těmi lidmi kolem na chodnících,“ dodává. Ještě se ptám, zda se za týden zúčastní avizovaného protestu policistů, kteří podle zákona stávkovat nesmějí. „Určitě. A nebudu sám,“ dodává a rychle odchází – snad abych se ho nezeptal na jméno.

Stávka v Praze: protestovat přišli lidé z kultury

Alena Bachová zpívá v Pražském filharmonickém sboru. Ke středeční stávce se připojila, protože bere po třiceti letech praxe 20 tisíc korun hrubého a plat by se jí měl podle nových tabulek ještě snížit.

„Můj syn je už rok a půl po střední škole na pracovním úřadě a manžel v důchodu. S penězi, které bychom měli mít, tříčlennou domácnost neutáhneme. Já mám ale deset let do důchodu a těžko si najdu novou práci. Takže to je jako za komunismu, kdy se vyjíždělo za přivýdělkem do zahraničí,“ popisuje Alena Bachová.

Obtížné finanční situace podle ní navíc zneužívají mnohé agentury zprostředkovávající koncerty v zahraničí. „Za takové představení, kdy jenom cesta zabere 24 hodin, dostaneme od agentury 45 euro, a slyšela jsem, že některé už dávají jen 33. Přitom pořadatel vyplácí 100 euro za každého sborového zpěváka. Ale protože si lidé nemají jak jinak vydělat, tak na to přistoupí. To je prostě otrokářství a člověk přijde o všechen volný čas, jen aby uživil rodinu,“ dodává Bachová.

Dva tisíce protestujících v Praze

Podle předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslava Zavadila se do stávky zapojilo 123 tisíc lidí. Na Palackého náměstí v Praze jich však dorazily pouhé dva tisíce. Většinou se jednalo stejně jako v případě Aleny Bachové o pracovníky v kulturních institucích, nechybělo zde ani Národní divadlo.

Během několika projevů podporujících odboráře se sice ozývalo souhlasné pískání a zvonění svazky klíčů, ale po 13. hodině se většina lidí v klidu rozešla. „Demonstrace se rozdělila do více měst, takže se síla, která v nás lidech je, nemohla řádně projevit,“ zklamaně komentuje situaci básník Jiří Ošlejšek, který se ještě pozdržel, aby si poslechl vášnivý projev taxikáře Zdeňka Ponerta poskakujícího na střeše automobilu ozdobeného hesly stylu Dělníci všech profesí, spojme se!

JAN HORÁK, MICHAELA KOUBOVÁ