Zmizelé Podskalí dnes připomínají pouze Jansovy a Richterovy akvarely, obrazy Jana Minaříka a staropražský román Ignáta Herrmanna U snědeného krámu. A také některé, dnes už pozapomenuté podskalské pověsti.

Tragický konec přísné selky

V Plavecké ulici bylo od dávných let vyhlášené kravařství. Říkalo se tam U Komendů a jeden čas je vedla mladá selka, hbitá a čilá, která dbala, aby se její čeledi nezkrátily žíly. Stalo se, že selka jednoho dne porodila zdravou holčičku. U sv. Vojtěcha právě zvonili poledne a děvečky se chystaly k dojení. Po posledním úderu zvonu ale nastal poplach! Krávy bučely a vyváděly jako zmámené. Když to selka uslyšela, nehledě na svůj stav vstala z postele, popadla sukni a letěla do chléva. Jakmile vyběhla z domu, krávy se utišily a nastalo hrobové ticho. Děvečky jen opatrně vcházely do chléva, ale nic se nedělo. Krávy spokojeně přežvykovaly na svém stání a poklidně se nechaly podojit. Když děvečky skončily s dojením, šly oznámit selce, že je vše v pořádku, ale ta na posteli nebyla. Nebyla v domě a nikdo ji nespatřil. V Podskalí nastalo pozdvižení, kdekdo hledal známou kravařku. Plavci hledali v řece, ale selku nenašli, zmizela beze stopy.

Přišel večer, bylo po klekání a dojičky se trousily do světnice. Jaké bylo jejich překvapení, když na posteli uviděli selku, jak chová své dítě! Běžely k ní a chtěly ji obejmout, ale s hrůzou zjistily, že sáhly do prázdna.

Selku oslovil i její muž, ale ona nikomu neodpovídala a jen strnule hleděla před sebe. Po chvíli dítě převinula a dala mu pít a tu ho jeho otec chtěl pohladit, ale také sáhl do prázdna. Selka ráno při prvním zvonění zmizela a večer, při posledním úderu zvonu při klekání opět byla tu a ráno zase zmizela. Tak to šlo po tři noci.

Zhmotněné zjevení nežilo dlouho

Mnoho lidí chtělo pomoci, ale pouze jedna rada byla cenná. K zjevení přivedli kněze, který selku pozoroval, přitom se modlil a ve vhodném okamžiku ji hodil přes hlavu štolu. Zjevení se v tu chvíli zhmotnilo, ale nebyl to pravý život. Selka již nemizela, ale nepromluvila slova, ani nepolkla sousta, pouze opatrovala své dítě. Osmého dne zemřela a do hodiny zesnula i její holčička. Při jejich odchodu se prý strhlo veliké povětří a bylo slyšet plácání ďábelských křídel. To prý sám pán pekla si přiletěl pro duši nehodné selky.

Na nároží Plavecké a Vyšehradské ulice, poblíž místa, kde se dnes říká Na Hrobci, bývával kdysi hřbitov a právě tam si lidé dlouho ukazovali hrob nešťastné kravařky. Povídalo se, že v noci ji tam lze někdy spatřit, jak sedí na kraji hrobu a kojí svou malou holčičku.

Kromě ulic Plavecké a Podskalské připomíná tradice místa i ulice Na Výtoni.

Konec chamtivého šenkýře

Na Výtoni prý žil za starých časů šenkýř, všemi mastmi mazaný obchodník. Toho jednou napadlo, že by přilákalo hosty, kdyby jeho štamgastem byl pravý vltavský vodník. Protože byl mužem činu, počíhal si na vodníka a zasvětil ho do svých plánů. Vodník nebyl proti, ale dal si podmínku: každý rok dostane několik duší. Hospodský souhlasil. Občas se přece v lokále strhne rvačka a při troše vůle ji zkrátka někdo zaplatí životem.

Dohoda fungovala k oboustranné spokojenosti. Hospoda bývala plná, lidé pili o sto šest a o nějakou tu rvačku také nebyla nouze. Šenkýř vesele bohatl, ale Podskaláci jeho smlouvu s vodníkem brzy prokoukli. Ti rozumnější odcházeli hned, jakmile se hospoda začala plnit, kurážnější sice zůstávali, ale byli na pozoru. Jednou, když se zase strhla mela, místo rváče chytili podlého hostinského a hodili ho do Vltavy. Vodník prý z hospody vyletěl sám a chamtivého šenkýře s chechtotem stáhl do hlubin. Tak získal svou (na čas) poslední dušičku.

JAROSLAV WIMMER