Studentka: V Banátu se zastavil čas, minuty tam nehrají roli

Banát, oblast českých vesnic na jihu Rumunska pod Temešvárem. Češi a Slováci sem odešli na začátku 19. století bránit hranici se Srbskem. Později se v oblasti kolem Dunaje natrvalo usídlili a v takřka nezměněných podmínkách zde žijí dodnes.

Alena Skálová, studentka Anglistiky a amerikanistiky na FF UK, která tam odjela na několik měsíců vyučovat místní děti angličtinu, si vyzkoušela, jak drsným životem místní starousedlíci žijí.

Jak vás vůbec napadlo jet učit angličtinu do Rumunska?
Věděla jsem o této možnosti již dříve od kamarádky, která mě velmi nadchla svým vyprávěním. A jelikož angličtinu studuji, naplánovala jsem si to jako takový zážitkový výlet spojený s pedagogickou praxí. Vedla jsem tam kroužek angličtiny. Kdo chtěl chodit, ten chodil, nijak organizované to nebylo. Měla jsem zvlášť dospělé a zvlášť děti, po malých skupinkách, takže jsem měla příležitost lidi osobně poznávat a vnímat je individuálně.

Učit angličtinu české děti v Rumunsku, to je samo o sobě velmi zvláštní. Který jazyk je pro ně primární?
Mateřským jazykem je pro ně stále čeština, protože tou se mluví doma, v rodinném kruhu. Ale myslím si, že spisovně a lépe už děti komunikují rumunsky, protože se tak učí ve škole. Většina dětí odchází na střední školu do Rumunska, na rozdíl od svých rodičů nebo prarodičů, kteří zůstali vyloženě zemědělsky usazení.

Jazyk Čechů, žijících v Rumunsku, musí mít už jistě nějaké charakteristické rysy. Čím je specifický?
Čeština je tady samozřejmě velmi zajímavá. Vlastně mi už přijde zavádějící mluvit zde o češtině jako takové. Řekla bych, že je to mix archaické češtiny s německým vlivem a velkým množstvím rumunštiny. Takže i některá slova jsou tak zkomolená, že jsou srozumitelná jen pro místní obyvatele.

Jak si vůbec takovou českou vesnici v Rumunsku můžeme představit?
Je to odříznutá, uzavřená komunita, která zůstala v podstatě zakonzervovaná jako skanzen. Internet je pro místní obyvatele stále neznámým pojmem a televizi mají třeba jednu ve vesnici. Vesnic je tam několik, ale i ty jsou vzájemně izolované, protože jsou od sebe vzdálené kolem 30 km pěšky. Silnice přímou trasou nevedou. Tudíž se jejich obyvatelé sjíždí jen při výjimečných událostech.

Jak jsou vesnice spravované?
Nemyslím si, že bychom si to měli představovat jako radnici v čele se starostou. Všechno se točí kolem církevní instituce. Pan farář má největší autoritu a poslední slovo. Děti spíš nepůjdou do školy než v neděli do kostela. Problém je vlastně v tom, že místní lidé mají rumunské občanství, ale českou státní příslušnost. Takže česká vláda se o ně nestará a rumunská jim zase nedá žádné peníze. Takže silnice, elektřinu, to vše tam zavedli čeští dobrovolníci a různé neziskové organizace. Existuje například sdružení SOS Banát.

Zažila jste během svého pobytu v Banátu nějakou výjimečnou událost?
Ano, účastnila jsem se místní svatby, což bylo něco neskutečného. Celá slavnost trvala nepřetržitě dva dny, a tím myslím dva dny a dvě noci plné tance, pití, jídla a zábavy. Sjeli se lidé z celého okolí, protože ženich byl z „naší“ vesnice, nevěsta z vedlejší. Potkali se příbuzní, kteří se dlouho neviděli. Najednou jsem si uvědomila, že ti lidé, ačkoliv zde žijí v drsných podmínkách, takřka odříznutí od civilizace světa 21. století, mají mnohem trvalejší hodnoty.

Už jen to, jak mě přijali mezi sebe za tak krátkou dobu. Kdybych se účastnila svatby úplně cizích lidí tady v Čechách, připadala bych si spíš hloupě. Tady jsem si od začátku do konce užívala každý okamžik.

Na svatbě jste musela ochutnat spoustu jídla. Co kuchyně? Je nějak specifická oproti té naší?
Pro nás, lidi z města, by byla asi jiná v tom, že mají všechny suroviny čerstvé. Podojí krávu, zabijí slepici… Zkrátka jako na idylické vesnici, domácí kuchyně. Samozřejmě, že mají různé zvláštní recepty. Velmi mi to připomínalo maďarskou kuchyni, nebo východní balkánskou. Hodně masa, hutné polévky, zelenina… Vaří výborně.

Dokázala byste tam žít?
Upřímně, dost jsem nad tím přemýšlela, protože se mi tam moc líbilo, vůbec se mi nechtělo zpátky do Čech. Bylo to pro mě takové vytržení z reality, ty tři měsíce. V mnoha věcech je to takové čisté, nestresující a přirozené, ale na druhou stranu, když už člověk poznal vymoženosti dnešní civilizace, možnosti kulturního vyžití… asi by se těžko dokázal upnout k tak statickému a uzavřenému způsobu života. Myslím si, že je spíš lepší se z toho poučit.

A nějaké ponaučení?
Z celého pobytu mě asi nejvíc obohatil tenhle zážitek. Potřebovala jsem se dostat z jedné vesnice do druhé a rozhodla jsem se, že půjdu pěšky. Cestou jsem potkala pána, sedícího na kraji cesty a prohodila s ním pár slov.

Zeptala jsem se ho, na co čeká a on řekl, že na bratra, který pojede autem do vedlejší vesnice. Zaradovala jsem se, že máme tedy společnou cestu a že se svezu. Ale když jsem se zeptala, kdy pojede, dostalo se mi odpovědi „pojede dnes“.

V tu chvíli mi došlo, jak relativní je vnímání času. Tady v Praze hrajeme na minuty, kdy pojede metro, tramvaj, kdy máme další schůzku… a tam se čas chápal v horizontu celého dne. Tenhle fakt mě naprosto fascinuje doteď. Vždycky když mám všeho po krk, vzpomenu si na pána sedícího u cesty a čekajícího na bratra, který pojede „dnes“.

VERONIKA KRATOCHVÍLOVÁ