Kdo je Zdeněk Hostomský
Narodil se v roce 1952 v Bratislavě. Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě UK a později také dějiny filozofie. Počátek vědecké kariéry strávil v Ústavu molekulární genetiky ČSAV. V druhé polovině 80. let emigroval do USA, kde se zabýval výzkumem HIV a rakoviny. V letech 2000 až 2010 byl výkonným ředitelem Výzkumného centra rakoviny společnosti Pfizer. Šéfem ÚOCHB AV ČR je od roku 2012.

Vaše pracoviště dosáhlo prestiže globálního rozměru a dnes v něm působí kolem dvou stovek cizinců. Nabízíte jim podmínky srovnatelné se „Západem“?
Máme systém, který je poměrně unikátní nejen v českých poměrech. V čele je ředitel, který se stará hlavně o administrativu, investice atd. Mezi mnou a řadovými pracovníky jsou už jen vedoucí výzkumných skupin a ti mají značnou autonomii. Dostanou určité množství peněz a o tom, jak je využijí, si v podstatě rozhodují sami. Je na nich, jestli většinu utratí za přístroje, nebo za platy. Očekává se od nich ovšem, že se nespokojí jen s penězi od ústavu, ale budou žádat o granty, které jim zajistí další prostředky.
Ideová autonomie pak spočívá v tom, že já nikomu neříkám, na čem má pracovat. Platy jsou u nás podstatně nižší než v západní Evropě, nemluvě o severní Americe. Dáváme ale mladým vědcům příležitost pracovat, na čem chtějí, což je celkem vzácné i na západ od českých hranic. A kdo je úspěšný u nás, má šanci získat místo třeba na Oxfordu. Nelákáme lidi na vysoké platy, jako kupříkladu Saudská Arábie. Lákáme je na kulturní prostředí a intelektuální svobodu. A k tomu jim samozřejmě poskytneme špičkové přístroje, vybavení a schopné spolupracovníky.

Kolik vědeckých skupin teď v ústavu působí?
Čtyřicet devět, z nichž deset jsou tzv. juniorské skupiny, na jejichž existenci si náš ústav velmi zakládá. Vedoucí těchto skupin vybíráme v mezinárodních konkurzech. Nabízíme jim startovací finanční balíček a další podporu na postavení a činnost nové skupiny. Vždy po pěti letech hodnotí mezinárodní tým odborníků její výsledky, zejména ve formě článků v odborných časopisech a ohlasů na ně. A možnosti jsou dvě. Buď povýšení do klasické seniorské skupiny, nebo uzavření juniorského týmu. Uchazeč o jeho vedení musí mít doktorský titul a ideálně několikaletou zkušenost na postdoktorandské pozici v zahraničí. Tento „soutěžní“ systém v Česku není úplně doma a my ho sem tak trochu „tlačíme“.

Trápí vás také všeobecný nedostatek pracovních sil?
Obor kreativní vědy je naprosto limitován lidským talentem. Potřebujete nadané lidi a v podstatě jakýkoliv mechanismus, jak je získat, je vítaný. Proto inzerujeme v cizině a nabízíme stáže středoškolským studentům. Máme demonstrační laboratoř, ve které pořádáme kurzy pro středoškolské učitele chemie a chemické kroužky. Talentu je málo a naším cílem je ho co nejdříve podchytit. Tedy nějakým způsobem inspirovat mladé lidi k tomu, aby hledali svou cestu ve vědě a jednou třeba přišli i k nám.

Co je nejběžnějším výstupem vašich výzkumníků?
Typicky jsou to kvalitní publikace. Vědecké práce, které jsou inspirativní pro badatele po celém světě. Ve výjimečném případě může být výsledkem nový preparát a následně nový lék. To je statisticky poměrně vzácný jev. Jako vědecká instituce ale chceme vytvořit ideální prostředí pro to, aby se jakýkoliv talent projevil a aby dostal maximální podporu. Jelikož náš ústav „stojí“ na pomezí biologie a chemie, velmi se snažíme o to, aby mezi sebou experti z těchto obou velkých oborů čile komunikovali. Jednou za měsíc pořádáme setkání nazvaná Happy Hours, kdy je šance, že se při neformálním hovoru u piva či vína zrodí nová spolupráce s novými nápady.

Světovou proslulost i bohatství vám přinesl objev Antonína Holého, který vedl k vývoji některých z nejúčinnějších léků proti HIV či hepatitidě typu B. Dokážete si představit, že z „vaší dílny“ vzejde další podobně „epochální“ úspěch?
Chceme ukázat, že to nebyla úplná náhoda. Máme „rozehraných“ několik preparátů, které zatím vypadají velmi nadějně z hlediska možné léčby některých forem rakoviny nebo metabolického syndromu – civilizačních nemocí, jako je obezita či diabetes druhého typu. Jestli se ale bude Vámi zmíněný úspěch v takovém rozměru opakovat, to zatím nevíme. Preparáty jsme nabídli velkým farmaceutickým firmám a jim připadají zajímavé. Jsou proto ochotné se jimi dále zabývat – vyvíjet je a testovat v klinických studiích s lidskými pacienty a v ideálním případě je dovést ke schválení a na trh. Náš výzkum nicméně zahrnuje i další oblasti – nové diagnostické techniky či testy, veterinární medicínu nebo zemědělské přípravky proti škůdcům a podobně.

Považujete nový typ koronaviru za zásadní hrozbu pro lidstvo?
Jde o jednu z mnoha virových nemocí. A většina z nich je relativně „zvládnutelná“. Chřipka, která je tu s námi po staletí, je vlastně daleko závažnější a potenciálně nebezpečnější, než jak se zatím jeví tato poslední verze koronaviru. Já upřímně řečeno sleduji tuto záležitost spíš jako určitou kuriozitu s ohledem na to, co s tím dělají média. Z medicinálního hlediska se mi to jeví jako relativně banální virové onemocnění. Oslabení lidé jsou samozřejmě v ohrožení, ale chřipka zahubí ročně u nás tisíce, po celém světě sta tisíce lidí a nikdo tomu nevěnuje pozornost. Procházíme spíše mediální vlnou, než nějakou zhoubou civilizace.

Neobáváte se tedy toho, že by mohla nastat skutečná globální pandemie?
Taková možnost sice existuje, minulé zkušenosti tomu ale spíš nenasvědčují. Každý rok se objeví trochu jiný kmen chřipky. Tzv. španělská chřipka zabila před sto lety padesát milionů lidí. Spousty jiných kmenů chřipky ale nic takového nezpůsobily. Ruku do ohně za své očekávání dát nemohu, protože to nevím, ale s největší pravděpodobností tento koronavirus odezní. A pokud ne, tak se nejspíš najdou preparáty, které zmírní dopady této nemoci, z níž by se tak stalo jedno z řady běžných respiračních onemocnění. Už teď existují látky, které vypadají jako aktivní a mohly by nakažené úspěšně léčit. Do použitelného stavu by se mohly dostat zhruba za rok až rok a půl.

Velmi dlouho jste žil a pracoval ve Spojených státech. Existuje něco, s čím se po návratu do rodné země i po letech těžko sžíváte?
Pořád cítím jeden kontrast - že je tu spousta nadaných lidí a výborné nápady, ale zdejší společnost je z neznámého důvodu strašně zbyrokratizovaná. Když chce člověk něco prosadit, tak to trvá daleko déle než třeba v té Americe. My chceme stavět další laboratoře a máme na ně připravené projekty i peníze v řádu stovek milionů korun. Nedostaly jsme ale ještě od úřadů příslušná povolení, a tak musíme čekat. Dokonce ani u záměrů, které jsou jasně obecně prospěšné, není žádná záruka rychlé realizace. Z Ameriky jsem si odnesl přímočarost. Když je jasné, co chceme udělat, tak to udělejme hned. A ne, aby do toho vstupovala spousta lidí, kteří to mohou cíleně blokovat či zpomalovat.

Je to problém systému?
Zdejší systém nechce reagovat rychle. Prezident Václav Havel kdysi nabídl bývalé sídlo federálního parlamentu Svobodné Evropě za korunu ročně. Neumím si představit, jak to dokázal. Dnes můžete něco pronajmout pouze za cenu v místě a čase obvyklou. Což koruna ročně rozhodně není. Gesta tohoto typu si my nemůžeme dovolit. Naše zákony jsou velmi přísné a pořád vás hlídají. Je to asi dobře míněno. Založení firmy zde ale trvá několik měsíců, v USA nebo Singapuru několik dnů. Jakoby se u nás automaticky předpokládalo, že chcete něco nekalého a vše je třeba prověřit. Když je ale někdo nadšenec a má drive, tak potřebuje, aby se věci hýbaly rychle, což u nás není.

Jak konkrétně nadměrná byrokracie a různá zákonná omezení komplikují „rozlet“ ústavu? Tedy kromě plánovaných investic, které jste už zmínil.
Mluvil jsem o tom nedávno v rozhovoru pro server vedavyzkum.cz. Hodně nám komplikuje život například zákon o veřejných zakázkách. I když byl možná dobře míněn pro oblasti jako je stavebnictví, v kontextu vědeckého výzkumu je naprosto nesmyslný. Představte si typickou situaci: Máte peníze a chcete si za ně koupit špičkový přístroj. Přesně víte jaký, protože jste na něm měřili už na Harvardu. A víte, že funguje výborně. Nemůžete si ho ale koupit jen tak. Musíte vypsat výběrové řízení, ve kterém ale nesmíte příliš specifikovat, co vlastně chcete, abyste nediskriminoval ostatní potenciální dodavatele. A pak si po mnoha měsících čekání musíte z předložených nabídek vybrat tu nejlevnější. V tom lepším případně svůj přístroj dostanete se zpožděním klidně celého roku. V tom horším jste nuceni koupit si přístroj, který jste vlastně nechtěli. A vaši kompetitoři ve světě si zatím vesele měří a publikují články o objevech, o kterých jste původně chtěl psát vy.

Na co všechno se ve vašem případě tento zákon vztahuje?
Cokoliv přesáhne hodnotu dvou milionů korun, což mohou být například právní služby nebo objednávka chemikálií od určité firmy, to se taky musí vysoutěžit. To znamená, že nelze rovnou oslovit dodavatele, který nám vyhovuje. V zahraničí také platí zákony o veřejných zakázkách, nejdou ale podle mě do takových detailů jako u nás. Situace našeho ústavu je navíc specifická v tom, že většina našich příjmů nepochází z veřejných zdrojů, ale především z licenčních poplatků. Zákon o veřejných zakázkách se ale vztahuje na veškeré naše peníze.

Jak se dotýká byrokracie práce ředitele ústavu?
Opět zopakuji slova z nedávného rozhovoru. Doslova skřípu zuby, když musím každý měsíc za ústav podepsat vyplněné pracovní výkazy, ve kterých jsou řešitelé různých grantových projektů povinni dokumentovat svou činnost a hlásit, kolik hodin na jednotlivých aktivitách strávili. Jsou tam položky jako příprava kontrolního experimentu, doplnění protokolu se studenty, provedení experimentu, analýza a statistické vyhodnocení dat, studium literatury, příprava první verze článku, diskuse o datech se spolupracovníky a podobné triviality.
Je to jako by si úředníci na ministerstvu řekli: Milé děti, dáme vám peníze na výzkum, ale nejdřív nám zatancujte, zazpívejte, pěkně se pokloňte, a hlavně si před spaním vyčistěte zuby. A pak nám druhý den zašlete hlášení, kolik pasty jste na to spotřebovali. Je to nedůstojné, ale hlavně zbytečné. Je to jako bychom si řekli, že ambice soutěžit s vyspělým zahraničím vlastně ani nemáme, a že si musíme hlavně uhlídat, aby se u nás peníze nezneužily.
Vědci jsou viděni jako potenciální podvodníci, kteří musí být pod neustálým dohledem. Proto je zapotřebí do nejmenších detailů dokládat veškeré jejich aktivity a výlohy. Že jim při tom zbývá stále méně času na vlastní vědu, to už je jejich problém. Přebujelá byrokracie navíc podle mě vede celou společnost k neúctě k zákonům a dlouhodobě poškozuje koncepci právního státu.

Viděl jste představení Elegance molekuly od Dejvického divadla, které je od vašeho ústavu na dohled?
Viděl jsem ho asi čtyřikrát a je to fantastické. Antonín Holý tam vůbec není idealizován. Je tam např. ukázáno, že své molekuly chtěl použít hlavně proti viru hepatitidy B a vůbec se nechtěl angažovat v infekci HIV/AIDS. Tam byl v podstatě dotlačen Johnem Martinem, kterého hrál Ivan Trojan. Myslím si, že Petr Zelenka správně vystihl podstatnou věc. A sice to, že ani vynikající vědec není vševědoucí. Může vytvořit kvalitní molekulu, ale zapotřebí jsou ještě další kroky. Především tedy lidé, kteří rozpoznají, kde ta látka dosáhne svého maximálního potenciálu. V případě, o kterém mluvíme, to byl belgický lékař a pak zejména americký byznysmen. Ten musel vyhodnotit, koho může potenciální lék léčit, kolik to bude stát a jak to bude možné dotáhnout. Nic z toho vědec v laboratoři neudělá. Šéf firmy Gilead Sciences John Martin rozpoznal, že může pomoct lidem a zároveň vydělat velké jmění. To je typ expertízy a tah na branku, kterých je zde pořád málo. Ale bez nich – a trochy štěstí – se úspěch nedostaví.

Lze už dnes brát virus HIV jako v podstatě dobře léčitelnou nemoc?
Díky lékům, které dnes máme i díky Antonínu Holému k dispozici, se z HIV stala v podstatě chronická nemoc. HIV pozitivní pacient bere denně jednu pilulku, která snižuje „hladinu“ viru na minimální úroveň. Nemůžete se sice zcela vyléčit, to znamená, že se nemůžete viru úplně zbavit, ale můžete žít produktivní a plnohodnotný život a dožít se normálního věku. Navíc se prokázalo, že tato léčba omezuje šíření nemoci dále - pacienti přestávají být infekční. Tyto léky dnes užívá většina HIV pozitivních v subsaharské Africe i jinde ve světě, kde mají nemocní k dispozici cenově dostupná generika. Tuto „uspokojivou situaci“ by mohla podle mě změnit jen nějaká rozsáhlejší globální krize, která by narušila distribuci léků. Pro nemocné by to mělo vážné důsledky, protože bez léků se virus rychle vrátí.

Jak byste laikům vysvětlil rozdíl mezi organickou chemií a biochemií?
Organická chemie je velmi dobře definovaná jako chemie sloučenin uhlíku. To jsou takové ty šestiúhelníky, které si mohou lidé pamatovat ze školy, a látky tohoto typu, které chemici syntetizují v laboratoři. Do oblasti biochemie se dostáváme, když chemické látky „vsunete“ do biologických systémů, jako jsou živé buňky, viry, izolované enzymy nebo i celé organismy. Následně pozorujete, co daná chemikálie s tím biologickým systémem udělá. Měří se různé veličiny – např. jestli se chemická látka váže na buněčné struktury, jestli zastaví množení viru nebo jestli vůbec ta buňka přežije. Do biochemie patří i zkoumání chemických látek, ze kterých jsou živé systémy složeny. Vliv chemických látek na živý organismus je právě to pomezí mezi organickou chemií a biochemií, které vědce našeho ústavu výsostně zajímá.