„Nový chytrý mobil jsem dostala k Vánocům a měla jsem ho až do konce února v šuplíku. Bála jsem se ho používat, s technickými novinkami se totiž moc nekamarádím. Teď jsem ale šťastná, že ho mám. Sice s ním ještě stále trochu bojuju, ale lepší se to,“ říká Myla.

„Mám v něm fotky, kartu s českým číslem a díky internetu vím, kam mě povezete. Jak vypadá místo, kde budu žít, než válka skončí a já se budu moci vrátit domů do Žitomiru,” dodá poté, co jen s větší kabelkou napěchovanou základními potřebami usedne do auta a rozhlédne se po osazenstvu.

„Strašně jsem se bála, kdo si mne vyzvedne. Pro moji známou přijeli dost podivní lidé, jak to jenom říct…? Prostě – raději k nim do auta vůbec nenastoupila. A teď se bojí na nějakou nabídku bydlení odpovědět,” objasňuje žena jeden z důvodů, proč se na sraz se svými ubytovateli vydala jen nalehko, bez tašky s věcmi.

Tu si pro jistotu uložila u známých. „Navíc jsem ani netušila, jestli si u vás budu mít svoje věci kam dát,“ dodává žena, která před válkou načítala pohádky a v rádiu prodávala reklamu.

Naděje umírá poslední

„Ukážu vám papíry, abyste viděli, že mám vše vyřízené,” usmívá se Myla a loví v kabelce pas s vízem. A i nám se, když vidíme úsměv na její tváři, viditelně uleví.

Kývli jsme na dlouhodobé ubytování ženy, o níž jsme naprosto nic nevěděli. Přece máme v domě volný malý pokoj, tak není nad čím přemýšlet! Nicméně nechat si vstoupit do soukromí neznámého člověka je jedna strana mince. Vlastně ta jednodušší – to si dokážete představit. Jak se ale blížila hodina našeho setkání na okraji Prahy, stále tíživěji na nás dopadaly pochyby, zda zvládneme být oporou člověku, který utíká z válkou zmítané země, opouští své blízké, možná část rodiny.

Uzavře se do sebe? Bude pořád plakat? Rady psychologů, kterých jsme za poslední dny vyslechli přehršel, se stávají šedivou teorií, když stojíte tváří v tvář neznámému člověku s duší plnou smutku a zmaru.

Myla to přece jen měla lehčí. A tím pádem i my. Na Ukrajině nechala „pouze” celý svůj život, práci, kterou milovala, a vzpomínky. Byt tam má pronajatý a Prahu už několikrát navštívila. Nešla tedy úplně do neznáma. Jen k cizím lidem.

Rozhodně to měla jednodušší než dvojice mladých žen, sester, které se třemi dětmi školou povinnými narychlo opustily své domovy ve Lvově. Prahu neznají a rády by, zcela logicky, bydlely pohromadě. Což ovšem není snadné.

Málokdo má ve svém vlastním domě tolik místa, aby se v něm jak domácím, tak pěti příchozím žilo alespoň trochu komfortně. A tak se ženy začaly na internetu poohlížet i po klasickém pronájmu. Ukázalo se ovšem, že ne každý je ochotný svůj volný byt pronajmout právě uprchlíkům. Naděje na společné bydlení se tak začala pomalu rozplývat…

Když slovo dá slovo…

Ale i ony měly nakonec štěstí. Jejich známý oslovil další známé, kteří v Praze už dlouhé roky žijí a pracují. „Do našeho malého bytu se už nikdo nevejde, žijeme v něm tři a občas u nás pobývá i vnučka. Ale hrozně jsme chtěli pomoci. A tak nás napadlo požádat o radu rodiny, jimž uklízím domácnosti,” vypráví Valerie, šedesátiletá žena původem z Moldavska, která se svojí dcerou a mužem do Česka přišla na přelomu tisíciletí.

„Obvykle se nedojímám, ale ta vlna solidarity, která se mezi nimi a jejich přáteli rozjela, mne vážně dostala. Během jediného víkendu sehnali byt, dovezli stoly, postele, židle, nádobí, ručníky, oblečení pro ženy i děti. I nějaké jídlo. Prostě všechno, co je k životu se třemi dětmi potřeba. Navíc se domluvili, že než si ženy najdou práci, budou se jim skládat na nájem,“ vypráví Valerie.

Ona i její muž jsou z toho, co se děje na Ukrajině, kde dosud žije Valeriina matka, upřímně zděšení. „Bude to znít divně, ale když válka začala, byla jsem docela v klidu. V životě bych totiž nevěřila, že se v 21. století může v Evropě rozpoutat takové peklo. Navíc v zemi, kde žijí jak Ukrajinci, tak Rusové, a často i v jedné rodině,“ říká s tísní v hlase a skládá do tašky oblečení, které chce předat dalším lidem, o nichž ví, že z Ukrajiny do Čech míří téměř s holýma rukama.