Soukromá střední škola navíc čerstvě otevírá také „ukrajinskou“ školku. Důležitou osobou je ve Stodůlkách psychoterapeutka Janina Daniš.

Do Prahy, kde už několik let žije její dcera, přijela hned na začátku války. Janina je z Ukrajiny zvyklá pracovat s teenagery. Před válkou se zaměřovala na komunikaci mezi rodiči, učiteli a dětmi. Teď v Česku léčí duše těžce poznamenané velkými stresy. Jako dobrovolnice nabízí konzultace i mimo školu. V ní je malým krajanům k dispozici individuálně i při pravidelných hodinách tělocviku, které nejsou jen o protažení svalů. „Psychika těchto dětí čelí značnému náporu. Mají výuku, měly by se socializovat, do toho sledují informace z Ukrajiny, bojí se o své otce…,“ poznamenala Janina, podle které je v této situaci nesmírně důležité to, aby se učili zvládat komunikaci také rodiče.

V čem spočívá vaše práce tady ve škole? Je jejím hlavním smyslem snaha řešit traumata dětí ze současného stavu?
Jsou to různé problémy v závislosti na věku dítěte. Mladší hodně nasávají nervozitu od rodičů. Projevuje se to celkovou nespokojeností, pocity strachu i určitou agresivitou, která byla intenzivní hlavně v prvních týdnech života v Praze. Například když vedle sebe stály děti mluvící ukrajinsky a rusky, vrhaly na sebe nevraživé pohledy. To, že nejsou děti uprchlíků v pohodě, je patrné i z jejich výkresů.

A jak se tedy válka projevuje v rozpoložení dospívajících?
Pro ně jsou zřejmě nejtěžší zpřetrhané vazby s nejbližšími kamarády. Každý ukrajinský teenager měl doma nějaký koníček, který někteří chápali i jako počátek pracovní kariéry. A tady moc neví, co mají teď dělat. Popravdě se zatím příliš neženou do nějakých zdejších volnočasových aktivit. Mnozí netuší, jestli tady zůstanou nebo se vrátí domů. Váhají, jestli se mají nebo nemají učit česky. Jsou to otázky, které se týkají socializace. K tomu je třeba zmínit mnohdy špatné vztahy s rodiči respektive s matkami. Protože ani ony nevědí, co bude dál. Nejistota sužuje všechny. Starší děti jsou plné různých emocí a moc neví, jak s nimi pracovat.

Co dětem brání v tom, aby zkusily navázat na to, co dělaly na Ukrajině?
Informací je tady podle mě dost. Myslím si, že když má někdo o něco skutečně zájem, tak by to mohla maminka teoreticky zařídit. Ale ten zájem zatím moc není z důvodů, které jsem už zmiňovala. Mnozí mají deprese a chybí jim zatím chuť s něčím znovu začínat. A vidím tam i aspekt slabší sebedůvěry, obavy z neúspěchu a ostychu, což je typické pro tento věk. Třeba jeden chlapec hrál na Ukrajině jako brigádník v divadle, jedna dívka zase dělala na téměř profesionální úrovni karate. Tady asi zatím nevidí moc šanci dostat se na podobnou úroveň. Jejich matky je těžko zavedou do konkrétního klubu, aby jim to tam ukázaly. Neumí česky a neznají Prahu. Určitě by jim v tomto směru pomohl nějaký „průvodce“.

Můžete zmínit nějaký konkrétní příběh dítěte, kterému válka zasáhla do života více než jiným spolužákům?
Starší děti o válce zatím nemluví. Mladší se hanlivě vyjadřují o Putinovi. Nemůžu popisovat konkrétní příběhy do detailů, ale pro ilustraci popíšu zajímavou situaci. Když do této školy dorazily děti z Ukrajiny, měli zrovna jejich čeští spolužáci prázdniny. Když mladší školačka z Kyjeva poprvé uslyšela zvonění ohraničující přestávku, vyděsila se a chtěla běžet do sklepa, protože jí to připomnělo poplašné sirény kvůli bombardování. V reakci na to nám čeští studenti gymnázia vyrobili na dveře nápis v ukrajinštině ve smyslu „zdravíme vás, tady jste v bezpečí“. Ukrajinské děti se na něj mohou kdykoliv podívat a uklidní je to. Přijali nás tady skvěle a děti se tu mohou cítit jako doma.

Je dětská psychika méně odolná než dospělá vůči těžkým stresům, které přináší mimo jiné válka?
Na psychiku dětí silně působí nejen to, když vidí nebo slyší bombardování, ale i zprávy z médií nebo debaty o válce mezi rodiči. Ti se například baví o tom, jak na Oděsu dopadly rakety. Následně dělají něco jiného. Ale jejich potomek z těch informací může vytvořit kresbu a výsledný obrázek ho ovlivňuje dlouho. Zůstává sám s tím co nakreslil a sám si to musí v hlavě zpracovat. Rodiče v takových situacích nezvládají děti uklidnit. Rodiče by podle mě o těchto věcech neměli před dětmi mluvit, protože imaginace mladého člověka k tomu leccos přidá a pak je to pro něj hrozné. Na každého bez ohledu na věk navíc dopadá to, že nikdo neví, kdy válka skončí. Na takovou situaci se nelze adaptovat. V žádné dětské hlavě tak nemůže být klid.

Jak se ten neklid projevuje?
Mluvila jsem třeba s dívkou, která se moc chce vrátit na Ukrajinu. Rodiče jí to slibují už dva měsíce. Její otec je na Ukrajině. Když se ale situace na místě opětovně zhoršila, matka ji pochopitelně odmítla pustit. Dívka už počítala s odjezdem a teď má deprese. Její matka neví, jak s dcerou normálně komunikovat a zároveň jí nelhat. Chce ji zachránit a současně neztratit její důvěru. Jako Ukrajinci jsme ztratili důvěru skoro k celému světu a teď hrozí ztráta důvěry i mezi úplně nejbližšími. Velká část práce psychologa se v takové situaci soustředí na zlepšení vztahů mezi dětmi a rodiči i dalšími lidmi v blízkém okolí. Se staršími dětmi jsme zrovna nedávno mluvili o tom, jak chápou důvěru, o důvěře k matce, kamarádům, sobě samému…

Můžete přiblížit, jak vypadají vaše „netradiční“ hodiny tělocviku?
I ve sportovních hrách mám elementy psychologie. Žáci například vybíjejí zmiňovanou agresi při mlácení do boxovacího pytle. Při běhání by zase měli cítit kontakt s tělem. Dělali jsme i cvičení očního kontaktu. Starší děti to odmítaly. Ve třídě se mezi sebou kamarádí. Vizuálně vypadají v pořádku. Když se ale na ně podíváte pozorněji, zjistíte, že uvnitř něco není dobré. Ať děláme jakékoliv cviky, běháme nebo házíme s míčem, vždy během toho zároveň mluvíme. Třeba o už zmiňované důvěře nebo o kontaktech a hranicích těla. Důležitým tématem je i adaptace, otázka co tady budou dělat dál, jakou mají motivaci. Mluvili jsme rovněž o strachu a agresi. Někdo při tom mlátil rukama, jiný nohama, každý podle svých pocitů.

Prošlo psychické rozpoložení dětí, s nimiž pracujete, zásadnějším vývojem?
Jeden chlapec měl po příjezdu poměrně silné deprese. Ještě před válkou se hodně stěhoval a nikde se nestačil adaptovat. Po celkem krátkém čase a našich rozhovorech ale jeho motivace zesílila. Našel smysl života. Má už i energii na učení. Jeho stav se hodně zlepšil. Máme tady také dívku, která má otce momentálně v Doněcku. Měla také deprese. Pořád myslela na to, že je táta v ohrožení. Pořád o tom mluvila a její matka byla také na dně. Teď už to emocionálně zvládá lépe a její naprostá pasivita je minulostí. Zlepšení přisuzuji i tomu, že jsme o těch věcech pořád mluvili.

Jak vlastně vypadá komunikace mezi zdejšími českými a ukrajinskými dětmi?
Zase se v tom liší starší a mladší. Ti komunikují s Čechy od začátku. Naše učitelka češtiny je Ukrajinka a díky ní děti už znají hodně českých slov. Já sama jsem jim o přestávce říkala, o čem se mají s Čechy bavit, že se jich mohou ptát třeba právě na kroužky, o které by měly zájem. Při vzájemné komunikaci také hodně pomáhá angličtina.

Narodila se v Kyjevě v roce 1971. Tamtéž vystudovala na univerzitě psychologii. V Německu absolvovala kurz transkulturální pozitivní psychoterapie, který může i dále vyučovat. Je rozvedená. Má dceru a vnuka.