„Oslovil básníka,“ čteme v Lidových novinách z roku 1943, „rděl se a koktal tak nesrozumitelně, že ho Vrchlický pozval domů.“

Nezná ani jeho jméno 

Autor článku víceméně opakuje, co už před ním napsal Rudolf Jaroslav Kronbauer. Svou verzi zařadil tento skvělý publicista v roce 1904 do knížky Záhadné příběhy a vzpomínky. Kronbauer se o aféře dozvěděl přímo od jejího hlavního aktéra.

Údaje si ale raději zašel ověřit do kanceláře dvorního rady Václava Oliče. „Faust… Faust…“ vybavoval si vrchní komisař vcelku zanedbatelnou epizodku z minula. „Počkejte, ano… vzpomínám si… je tomu už hromádka let, co byl pan Vrchlický u mne.“

Souhlasil, že cizinci pomůže 

A pak se rozpovídal. Básník si prý myslel, že po něm neznámý chce peníze. Jenže chyba lávky. „Prosím… já přicházím požádat o nějakou práci,“ zarazil ho mladík. „Přišel jsem vás prosit o nějaké opisování. Mám písmo velice čitelné a přičiním se všemožně, abych práci vykonal k naprosté spokojenosti.“

Vrchlický nakonec přijal a souhlasil, že cizinci pomůže. Přemýšlel, co by mu tak mohl dát k opsání, nemohl však na nic přijít. Nakonec sáhl po překladu prvního dílu tragédie Johanna Wolfganga Goetha. Faust byl jeho nejnovějším překladatelským majstrštykem. Vrchlický dokončil polovinu a chystal se utkat s druhým dílem.

Dal neznámému zálohu 

Překladatel si svázaný rukopis právě přinesl od knihaře. Jiný exemplář neměl. Přesto neváhal a fascikl návštěvníkovi podal. „Víte co, pane, opište mně tuhle Fausta. Nikterak to nespěchá. Je toho hezká hromada a nějaký čas s tím budete mít co dělat.“ Načež dal neznámému zálohu. Ten uctivě poděkoval a odporoučel se i s papíry neznámo kam. Roztržitému poetovi ani nevadilo, že se mu mladík nepředstavil.

Co se však nestalo. O rok později měl Vrchlický přeložený i druhý díl a nakladatel Bohuslav Šimáček se nabídl, že by hru vydal knižně. Až do té chvíle se autor chybějícím rukopisem nestresoval, teď to s ním ale zacloumalo. Uvědomil si, že nemá jediné vodítko. Vůbec netušil, kde by měl výtečníka hledat.

Chce ho znovu přeložit

Na moment se zaobíral myšlenkou, že by ho zkusil najít pomocí novinových inzerátů. Pak si ale řekl, že bude jednodušší pustit se do překladu první části znovu.

To, co vypadá jako šílená námaha, nebylo pro jednoho z nejpilnějších českých umělců nemožné. Začal tedy opět od první stránky a opravdu by v té sisyfovské fušce pokračoval, kdyby ho přátelé Alois Jirásek, Josef Thomayer a Zikmund Winter nepřesvědčili, že existuje ještě jedna cesta.

Na dveře pracovny někdo zaklepal

„Navštiv policejního komisaře Oliče, vypověz mu všechno a možná, že ti rukopis opatří,“ poradili mu. Vrchlický za Oličem skutečně zašel. Ale jak se dozvídáme z Lidových novin „litoval, neboť otázky komisařovy ho přiváděly do rozpaků, odhalovaly mu vlastní roztržitost“. Když výslech skončil, vrchní komisař prohlásil, že se pokusí případ vyřešit. Vrchlický mu zřejmě příliš nevěřil, a tak hlesl: „Nebude-li to za měsíc, nebudu čekat a dám se do práce.“

Netrvalo to prý ani 24 hodin a na dveře básníkovy pracovny někdo zaklepal. V rukou ten člověk držel balík a podával ho mistrovi. „Pan komisař se dává poroučet a posílá toho Fausta,“ zahlaholil a zmizel.

Chlubil se v hospůdce 

O okolnostech objevení odcizeného překladu se dozvídáme od Kronbauera. „Policejní komisař svolal okamžitě celou armádu detektivů, jako by se jednalo o vypátrání strůjce nějaké vraždy,“ líčí ve své knize. Tajní policisté se divili, když jim sdělil, že hledaným předmětem je kniha veršů. „Rozeslali konfidenty do všech končin města a pátrali v první řadě v místnostech, kde se lidé bez zaměstnání zdržují.“

Vyptávání přineslo své plody. Detektivové zjistili, že „v kterési hospůdce vinohradské chlubil se před časem nějaký mladý muž, že mluvil s Jaroslavem Vrchlickým… tu kdosi poznamenal, že by Mistr s takovým člověkem nemluvil. Neznámý prý ale dokázal, že mluví pravdu, ukazoval rukopis“.

Nuselská razie 

Nebylo tak těžké doptat se na mladíkovo jméno a zjistit, kde má byt. Jeho chudičký kamrlík v Praze-Nuslích našla policie prázdný hledaná osoba pobývala již delší čas na venkově. Detektivové si pro podezřelého dojeli, strčili ho do kočáru a uháněli s ním do Prahy. V Nuslích jim ukázal, kde schovává překlad první části Fausta. Měl ho v příručním kufříku a světe, div se půlku vážně přepsal.

„Druhého dne časně ráno poslal policejní komisař, jenž si na tom nemálo zakládal, že ztracený rukopis tak brzy objevil, detektiva k Jaroslavu Vrchlickému a ještě téhož dne putoval Faust do Šimáčkova nakladatelství,“ uzavírá Kronbauer.