Učí Pražany smát se každý den

Člověk se téhle představě musí zpočátku trochu bránit. Během naší schůzky se Jana usmívá prakticky pořád. Nebylo to tak vždycky.

V dětství se Jana smála ráda. A někdy stačilo málo. Třeba nevinné citoslovce „pšššt" u ní vyvolávalo záchvat smíchu. „Nechtěla jsem provokovat, prostě mě to vždycky rozesmálo," vysvětluje. Opačná reakce, než jakou tím chtěli učitelé docílit, se samozřejmě nesetkávala s pochopením. A tak velkou přítrž jejímu smíchu udělala právě školní docházka.

Narodila se jako tichá introvertka

„Jako dítě mě neustále okřikovali, ať se nesměji," popisuje zážitky, které ji zásadně ovlivnily do budoucna. Jana je podle svých slov introvertka. V dětství se snažila být slušná a hodná holka, a tedy i tichá. „Ve škole se učitelé ptali, čemu se směji, a když jsem řekla, že ničemu, tak křičeli, že to dělá jenom blázen," vzpomíná na svá školní léta. Občas ji okřikli i doma, a tak začala smích ubírat a ubírat.

Jana Šmatová vystudovala vysokou školu, nastoupila do práce a poté i na rodičovskou dovolenou. Samozřejmě se smát úplně nepřestala, jak ale říká: „Pokud člověk není v pubertě nebo na drogách, nemůže se jenom bavit."

V dospělosti u ní nastoupilo období „běžně provozního nesmíchu". Po studiích filmové vědy pracovala na různých pozicích ve dvou známých pražských divadlech. Práce v divadle je sice inspirativní a zajímavá, zároveň také časově náročná. Únava navíc narostla po narození dcery. Ta jako miminko v noci nespala. V té době se náhodou dozvěděla o józe smíchu. „Zašla jsem na první hodinu a zjistila, že to je přesně něco pro mě."

Úvodní lekci před třemi lety si pamatuje moc dobře. Po prvních rozpacích, zda se nejedná o sektu, zvláštních pocitech studu a trapnosti při smíchu s ostatními si lekce smíchu oblíbila. „Zjistila jsem, že je to něco, co mi hrozně chybělo," vzpomíná.

Na rozdíl od jiných instruktorů, kteří se smějí neustále i bez jógy smíchu, se při svých vlastních lekcích musí někdy do smíchu trochu nutit. Svou zkušenost předává ostatním. Chápe jejich prvotní obavy a rozpaky. Její lekce jsou hlavně o zábavě, uvolnění a vyblbnutí, jak říká. Koneckonců, cílem jógy smíchu není se od rána do včera jenom smát, ale naučit se pomocí smíchu uklidnit a uvolnit.

Starosti se rozplynou, zlepší se zdraví

Smích, jak je známo, léčí. Nyni jeho příznivé účinky na psychiku i tělesné zdraví, které se samozřejmě navzájem ovlivňují, dokazují i vědecké studie. Jana své lekce pojímá jako cvičení i jako meditaci. „Když se člověk směje, nemůže myslet na nic jiného," vysvětluje jednoduše. Problémy všedních dní jdou při józe smíchu stranou.

Člověk si navíc odpočine, i když vydává energii. Kromě starostí člověku odpadnou i spory. „Jóga smíchu mě naučila ohromné toleranci. Uvědomuji si, že je úplně jedno, jaké máme s ostatními koníčky nebo názory, zda jsme optimisté či pesimisté nebo co máme za školy. Univerzita mě naučila toleranci k cizím názorům a jóga smíchu toleranci k celým lidem a jejich jedinečnosti."

Jana Šmatová se nyní za svůj smích na rozdíl od dětství nestydí. „Každý má právo se smát," povídá s úsměvem na tváři a vzpomíná, jakou měla radost, když si smíchem jako lektorka vydělala první peníze. Bylo to zadostiučinění vůči všem, kteří ji dříve za smích okřikovali. Jóga smíchu ji naplňuje a do budoucna by se jí ráda věnovala ještě více. Na květen a červen připravila zdarma ranní lekce smíchu na Karlínském náměstí.

Ve srovnání s obyvateli jiných světových metropolí Pražané ve smíchu zaostávají. Proč? Podrobnosti se dočtete v tématu tištěného vydání Pražského deníku v pondělí 2. května.

Čtěte také: Pražské ženy touží po vztahu plném důvěry, komunikace a úcty