Ač Karlovou ulicí chodím často, dlouho jsem neměla ani ponětí, jaký společenský skvost se v ní ukrývá. Legendární pražská krčma má nenápadný vstup. Úzký domovní průchod jako ze starých filmů a nádherně zdobené dveře, kterými se vchází do samotného výčepu. Sotva je otevřete, ovane vás známý hospodské odér a stanete se součástí čilého dění.

„Jo, dneska je tu narváno, i v pátek a sobotu se tu nedá hnout. Ale zkuste přijít v neděli, to je plnej jen ten stůl tady vepředu, támhle vzádu i tady napravo bude volno,“ poučuje jeden z místních štamgastů a názorně ukazuje obvyklou nedělní zaplněnost podniku.

Stoupám si za závěs ke vstupním dveřím, abych si udělala obrázek a zároveň co nejméně překážela. Přímo proti vchodu je busta spisovatele Bohumila Hrabala, těsně vedle ní jeho fotografie s Václavem Havlem a Billem Clintonem, jak sedí a popíjejí u stejného stolu, nad kterým je pověšena jejich společná fotografie. Ostatně Hrabalových fotografií je v interiéru vystavena celá řada, stejně jako těch s Václavem Havlem.

Ptám se tedy od pohledu vyžilého štamgasta stojícího u výčepu, jestli se tu s Václavem Havlem setkal. „No, párkrát jsme se tu potkali,“ zní stručná odpověď a já tuším, že je slušností objednat pánovi pivo. Po chvilce se Bohouš rozpovídá.

Zahraniční doprovod

„Havel sem chodil jen občas a většinou se zahraničním doprovodem; když mu třeba přijel Clinton. Spolu s nima tu u stolu seděla i Albrightová. Byli tu asi dvě hodiny a po tu dobu byla pivnice uzavřená. Všude kolem byla ochranka a všechno pečlivě hlídala. Až když odjeli, tak se lokál normálně otevřel.“ Aha, to znamená, že se pánové museli znát.

„Potkali jsme se, když Havel naposledy seděl. Dělal jsem bachaře, takže na nějaké velké povídání to tenkrát nebylo. Nesměli jsme si s vězni moc bavit. Ale tykali jsme si, to jo. Byl jsem i u toho, když se pokoušel zdrhnout a zranil se.“ Svoje bývalé povolání Bohouš nezapře ani dnes. Dohlíží na kapacitní stav pivnice a když je přespříliš narvaná, tak lidi nepouští dovnitř. Příchozí i odcházející návštěvníky pak nabádá, aby zrychlili svůj pohyb a nestáli u dveří a nepřekáželi.

Nepochybuji, že svoji bývalou práci vykonával dobře. Přemýšlím, jak se Havel musel cítit, když se spolu potkali po revoluci - a zrovna u Tygra. „My jsme se spolu normálně bavili. I když mě k němu jednou na Staromáku ochranka nechtěla pustit, tak jim dal pokyn, že já k němu můžu. A podali jsme si ruce. To on byl v pohodě.“

Je znát, že Bohouš má přehled nejen o místním dění. Komentuje nově příchozí a předpovídá, že budu mít dvojčata. Kluka a holku. No, to jsem na to zvědavá.

„Na Havlovi jsem taky poznal, že je s ním konec. Pár týdnů to s ním bylo dost špatný. Prostě už to vzdal,“ myslí si Bohouš.

Snažím se nadále zjistit, jak to bylo s Havlovou návštěvností pivnice, jež je s ním neodmyslitelně spjata. „Spíše než sem, tak chodil vedle do Řetězový. Tam v tý kavárně měl své stálé místo u okna. Hodně chodil i do Slávie,“ vypočítává Bohouš.

Také ostatní oslovení hosté se shodují, že Havel k Tygrovi nechodil tak často, jak se o něm traduje. „My si tady pana Havla všichni strašně vážíme a jeho smrt nás hluboce zasáhla, ale tahle hospoda patří Hrabalovi. Ten tu sedával každý den,“ uzavírá jeden z dotazovaných.

SOŇA KACEROVSKÁ