„Vyrůstala jsem v době, kdy třeba ještě nebyly ani míče, jak je známe dnes. Ale přesto si kluci čutali. A to díky maminkám, které vzaly velké punčochy, do nich nacpaly další punčochy nebo hadry, zašily to a kluci si mohli hrát fotbal. A víte, proč si to tak dobře pamatuji? Protože jsem sama měla tři bratry," vysvětluje Miroslava.

Vybavuje si do detailu i houpačky, na kterých s kamarádkami řádily nahoře na Vítkově. „Ale dávejte pozor, z čeho ty houpačky byly!" zvedá důrazně ukazováček Miroslava. „Z normálního pytle! Jako jsou třeba dneska na brambory! Po stranách byly šňůry, ty se navlékly a to byly naše houpačky," říká Miroslava, která ale jedním dechem dodává, že jim je kluci každou chvíli zničili.

Zarostlá zákoutí

Vítkov, to ve dvacátých letech minulého století ale nebylo jen místo plné dětských radostných výkřiků. Bylo to i místo plné tajemných zarostlých zákoutí. A ta přitahovala různé podivíny… „Chodili tam chlapi, kteří tam honili malinké holky a říkali jim, aby se svlékali," vypráví i po letech s pobouřením v hlase Miroslava.

„Já jsem si tam jednou u nějakého křoví také hrála. A najednou se vynořil muž, který tam čůral. Nechal si ho venku a křičel na mě: Pojď sem, holčičko, pojď sem! I když jsem byla malinká, od mé pobožné maminky jsem věděla, že se tohle nedělá. Naštěstí jsem byla mrštná, a tak jsem se otočila a mazala jsem!"

Do toho kouta už se Miroslava pro jistotu nikdy nevrátila.

PEJSKA ŽERYKA dostala Miroslava od své dcery, která bydlí v Holandsku. Plyšáka pro štěstí si Miroslava brala v posledních letech hlavně do nemocnic.

Jelikož měla tři bratry, Miroslavy maminka s nimi byla celou dobu doma.

„Nemusela ale dělat ani kvůli tomu, že byl tatínek vysoký úředník u Československých drah. Na Masarykově nádraží měl kancelář, kam jsem za ním chodila. A výhodou také bylo, že jsme měli jízdenky zadarmo. A to i druhou třídou," vypráví mi s hrdostí v hlase Miroslava, která ráda brávala do vlaku i své kamarádky.

„Ty pak z toho měly takový zážitek! Ještě doteď si pamatuji, jak se tam jedna z nich na těch sedačkách houpala, jak tam vesele poskakovala."

Nedělní němé filmy pro děti

Celé dětství se pohybovala hlavně po Žižkově, kde absolvovala i školní docházku. Pravidelně každou neděli ale sbíhala dolů do Karlína, kde byl biograf. „Vždy od dvou dávali pro děti němé filmy. To bylo báječné."

Před válkou Miroslava utekla do Kostelce nad Labem. Jako osmnáctiletá se tam přivdala do baráku manželových rodičů. Důsledky války však pociťovala i tam.

Prodal maso. A skončil špatně

„Přestože se tam toho moc neodehrávalo, pamatuji si, jak tam zastřelili minimálně pět lidí. Za války si totiž člověk nemohl nic koupit. A když někoho načapali, jak někdo někomu prodával jídlo, bez milosti ho zastřelili. Třeba jako místního řezníka…"

Jak Miroslava říká, jídla bylo malinko, takže nebylo divu, že se lidé i přes riziko snažili k potravinám dostat. Za každou cenu. „Dokonce jsme nemohli ani nic chovat. Jen králíky, na ty nešli. Ale každý tehdy něco potají držel. Já třeba dvě slepice, které jsem měla schované vzadu na dvorku. Vždyť si to představte, nebylo pořádně co k jídlu, tak jak se nám ta vajíčka hodila!"

S MILOVANÝM MANŽELEM Josefem strávila Miroslava společných sedmdesát let.

Německá nadvláda se projevovala všude. Třeba i v kadeřnictví. „To jste šla ke kadeřníkovi a mohla jste tam být klidně první. Ale když tam byly Němky, tak jste musela čekat, až kadeřnice obslouží nejdříve všechny Němky. A teprve pak jste mohla jít na řadu."

Pleny z roztrhaných bílých košilí

Krátce po svatbě přišla Miroslava do jiného stavu. A ani jako těhotná za války nepocítila žádné úlevy, žádná privilegia. „Jelikož v obchodech nebylo nic, nemohla jsem si na to dítě ani nic koupit. Nezbývalo tedy, než roztrhat třeba moje bílé košile na pleny…"

Přípravy na příchod miminka tedy byly improvizované, lepší ale nebyl ani samotný porod. Na ten jela Miroslava do Prahy na Štvanici. „Jak je dnes bruslařský stadion, tak vedle toho byl dole veliký barák. A to byla porodnice. Jenže holčičko moje zlatá, to si neumíte představit jaké to bylo prostředí! Všude samé Němky, my rodičky jsme byly ve špinavém prostředí, při porodu oddělené jen špinavým hadrem…"

To ale zdaleka nebylo to nejhorší. Rodičky totiž nesměly při porodu ani muknout. A ty, které zaplakaly nebo zakřičely, pocítily zlovůli německé vrchní sestry.

Díky lítosti to bolelo méně

„Jakmile některá zakřičela, šla k rodičce a z každé strany jí dala jednu facku. Já jsem taky dostala. Dvě. Ale jelikož jsem byla v té době ještě taková tenounká, asi jsem v ní trošku vzbudila lítost. Na rozdíl od dalších žen jsem aspoň dostala menší."

Jediné dvě Češky v celé porodnici byly uklízečka a porodní babička. Ta Miroslavu, i kvůli komplikovanému porodu, litovala. A tak jí radila, až se jí bude chtít zase plakat, ať si stračí kapesník do pusy a zakousne se…

Noc po porodu? Velký mejdan

Po náročném porodu si Miroslava bláhově myslela, že se aspoň pořádně vyspí. „Jenže ta vrchní sestra si pozvala k sobě do pokoje spoustu německých vojáků. Všichni se tam vožrali jak slívy a řvali. A k tomu si ještě pouštěli gramofon. To byla noc!"

Na Němce nevzpomíná v dobrém Miroslava ani kvůli své mamince. Ta totiž jen o vlásek unikla smrti…

Ten den přijela Miroslava navštívit maminku do žižkovského bytu. Byla už skoro noc, když jim někdo zazvonil na dveře.

„Přišla kontrola, dva Němci, a ať prý jim ukážeme legitky. Já jsem ji hned vyndala a ukázala ji, ale maminka ji nemohla najít! Navíc byla černovláska, výrazné oči, dost podobná Židovce na rozdíl ode mě, blondýny. Chudinka byla tak rozčílená, úplně se třásla… A ten druhý z dvojice, buďto byl Čech, i když s tím druhým mluvil německy, nebo nějaký slušnější člověk, povídal, že půjdou o patro výš a pak se vrátí."

Rozhodovaly minuty

Druhý však jedním dechem dodal, že když občanku nenajde, ihned si ji odvedou. „V té době jsem věděla, že kdo neměl občanku, hned ho někam odvezli a tam zastřelili. Maminka si naštěstí vzpomněla, kam si ji dala. Ale do konce života nezapomenu, jak byla v tu chvíli bílá jako smrt!"

Na konci války vítala Miroslava Rusy s radostí. „Všichni jsme si mysleli, že nám opravdu pomůžou. Až později jsme ale zjistili, jací jsou…"

To poznala záhy. Jen co se naučila vyvolávat fotografie a začala pomáhat manželovi Josefovi filmaři a fotografovi v jeho ateliéru, už tu byl osmašedesátý rok.

Ateliér odsouzený k zániku

„V šedesátém osmém manželovi zavřeli komunisti podnik. A přitom jsme tam zaměstnávali jen dva lidi tak jakýpak to byl podnik? Zrovna, když jsme si říkali, že by se to mohlo rozjet!"

Na chuť tedy Rusům, ale ani komunistické straně, nikdy nepřišla. Přesto s odstupem času dokáže téměř bez emocí hodnotit. A srovnávat. „Komunisti se k nám chovali strašně. Ale ti Němci zrovna tak. Komunisti aspoň jen sebrali a okradli. Ale Němci? Ti hned všechny stříleli…"